Babišovo hnutí ANO si zase o pár procent polepšilo v preferencí a blíží se 35protentní hranici, o níž odborníci soudí, že je její maximální voličský potenciál. Je to třetina voličstva – a opět – odborníci soudí, že odhodlaná třetina je schopná uchvátit celý stát, pokud se jí podaří ovládnout silové struktury. Což se po válce povedlo komunistům.

Situace je u nás v tomto smyslu zcela odlišná, ani vnitro ani armádu neřídí jako byli Václav Nosek a Ludvík Svoboda. Žádný „pochod na Řím‟ a „právě jsem se vrátil z Pražského hradu‟ nehrozí. Navíc, o hnutí ANO nemohou tvrdit ani ostří protivníci, že je to nesystémová nebo dokonce antisystémová formace. Nesystémová je SPD (už v názvu má změnu systému) a s ní je ANO v konfliktu a chce ji pavoučím způsobem vysát, jako to udělala ČSSD. Antisystémové souručenství je za hranicemi ANO: je to formace, které se chybně ba hloupě říká dezinformační scéna: ve skutečnosti je to politická síla otevřeně či skrytě navázaná na Rusko, které nám vyhlásilo nepřátelství a vznáší na nás hegemonistické nároky. Nejsou to „dezinformátoři‟ nebo – řečeno slovy premiéra Fialy – hlasatelé „nesprávných myšlenek‟. Jsou to protivníci demokratického společenství, které s různými peripetiemi má odpovědnost za politický a hospodářský vývoj v naší zemi za posledních třicet let. Velké štěstí, že nejsou schopni kooperace a nemají žádnou dominantní osobnost, aby je dala dohromady.

A co osobnost Andreje Babiše?

Mohl by být spokojen, popularita ANO roste. Jenže tu jsou pro něho nešťastné okolnosti, pro něho nešťastné, pro republiku šťastné, protože mu osudově brzdí přístup ke skutečným vrcholům moci.

První – pro demokratické síly – štěstí spočívá v jeho neschopnosti si udržet spojenectví s hodnotnými lidmi. Odchod Dity Charanzové a Martiny Dlabajové a jejich otevřený odpor k národoveckému příklonu Babiše v poslední době, to je velká rána. Zdaleka ne první, hodně se diskutuje o tom, jak od něho postupně odpadly „tváře z plakátu‟. Jeho příznivci a voliči věří mýtu o jeho organizačních schopnostech. Kdo ale se pokoušel s ním něco opravdu organizoval, po čase odchází. Jeho rétorické schopnosti osloví jen lidi určitého typu. Není obtížné v nich rozpoznat blábol bez názoru, roztříštěný kontejl líbivých slov a sloganů. Kdo dokáže jen trochu pozorně poslouchat pozná, že Babiš blábolí, to je velké štěstí pro demokratické síly.

Ovšem to největší „štěstí‟ leží ještě jinde. Nějak se stalo, a příčin je mnoho, že jádrem českého opozičnictví je covid a vše s ním spojené. S ním je Babiš neodmyslitelně spjat. Za Babiše začaly lockdowny, začalo se bezuzdně zacházet s penězi, za Babiše zavládl totální chaos. Petr Pavel ustál nálepku politruka a byl zvolen dosud neslýchaným množstvím hlasů. Babiš se covidové roušky v dohledné době nezbaví. Politruci zajímají jen hodně letité pmětníky, kdežto covid je v čerstvé paměti.

Nebýt těchto šťastných okolností, vyhlídky demokratického bloku vzhledem k výkonu jednotlivců i celku by byly bledé. Tedy: mnohem bledší než jsou teď.