Je pozoruhodné, jak selektivně dnes společnost – a zejména politická reprezentace – přistupuje k jednotlivým formám diskriminace. Kdyby si dnes kdokoli ve veřejném prostoru dovolil napadnout svého oponenta kvůli jeho národnosti, barvě pleti či náboženství, pravděpodobně by následovala vlna ostrého odsouzení, mediální lynč a možná i právní dohry. A právem. Diskriminace na základě těchto znaků je nepřijatelná a demokratická společnost si na to již – alespoň deklaratorně – zvykla. Existuje však jeden typ diskriminace, který jako by zůstával stranou pozornosti. Věk.

Ageismus se stále bere jako cosi „lehčího“, cosi, co se prý může, cosi, co patří k politickému folklóru. Přitom je to diskriminace stejně svévolná a stejně nebezpečná jako jakákoli jiná.

V uplynulém týdnu jsme toho byli očitými svědky v Poslanecké sněmovně při projednávání důvěry vládě. Zatímco část koaličních poslanců si neodpustila povýšené, až posměšné poznámky na adresu relativně mladých opozičních poslanců a poslankyň, zejména z řad Pirátů, opozice kontrovala útoky opačného gardu. Terčem se stal naopak vyšší věk některých členů vlády, především premiéra Andreje Babiše.

Do veřejného prostoru se dostaly výroky, které by spíše než do parlamentu patřily do hospodské debaty – včetně nechutných narážek na fyziologii starších lidí, délku jejich pobytu na toaletě či potřebu „hygienických přestávek“. O Bartošově výrazivu – postarší Playboy či Sugar Daddy – na adresu předsedy vlády snad ani nebudu psát, aby mi nestoupl tlak. Prostě „B-ART-oš“ aneb umění trapnosti.

Více než nedůstojné

Ageistický slovník je nedůstojný. A je jedno, zda míří na mladé nebo starší. Parlament má být místem politického střetu názorů, nikoli soutěží v tom, kdo dokáže být osobnější a schopnější někoho ponížit.

Krátká, ale výmluvná vsuvka: paradoxně se právě někteří opoziční poslanci, jejichž lavice zely během jednání násobně větší prázdnotou než ty vládní, dovolávali vyšší účasti druhých. Jistě, zákon přítomnost poslanců v sále nenařizuje. Ale z morálního hlediska působí poněkud ošemetně, když někdo kárá ostatní za něco, co sám očividně nedodržuje.

Zpět k věku. Za sebe považuji zneužívání věku proti politickému soupeři za hluboce špatné. Věk není ani zásluha, ani vina. Je to biologická skutečnost, nikoli morální či odborná kvalifikace. Přesto jsme v posledních dnech mohli sledovat až tragikomické reakce na sociálních sítích, kde někteří fanoušci i političtí představitelé odmítali jakoukoli kritiku „svých“ mladých poslankyň s argumentem, že jde přece o „mladé vzdělané ženy“.

Jenže tento argument neobstojí. Pokud se kdokoli – bez ohledu na pohlaví či věk – pustí do druhého nevybíravým či nevychovaným způsobem, musí být připraven čelit „sebeobranné“ reakci. Stejně tak nikdo není automaticky nekritizovatelný jen proto, že oslavil šedesáté nebo sedmdesáté narozeniny. To by bylo neméně absurdní. Demokracie stojí na rovnosti, nikoli na výjimkách udělovaných podle data narození.

Možná je na čase položit si jednoduchou otázku: proč vlastně věk v politice tak obsesivně řešíme? Opravdu nám říká něco podstatného o schopnosti člověka řídit resort, psát zákony nebo nést politickou odpovědnost?

Trochu kafkovský návrh

Dovolím si proto jeden konkrétní návrh. Byť možná trochu kafkovský. Co kdybychom do budoucna přestali na volebních lístcích uvádět věk kandidátů? Aby nikdo nebyl předem diskriminován ani pro příliš nízký, ani pro příliš vysoký věk. Nechť voliči rozhodují podle programu, kompetencí, zkušeností a hodnot, nikoli podle biologického údaje, který s kvalitou výkonu veřejné funkce souvisí jen velmi volně. Sečteno - ageismus do Poslanecké sněmovny nepatří. A pokud to nepochopí sami poslanci, měli bychom jim to připomínat my – voliči.

A propos, nemáte někdo telefonní číslo na tu mladou poslankyni ze STAN? Ptám se pro kamaráda.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.