Podobnost situace v Bělorusku 2020 a Československu koncem osmdesátých let je svůdná. Svádí k výroku, že jde o totéž, a s obrazy této paralely se můžeme často setkat. Bohužel je to podobnost klamná.

Zásadní rozdíl je ve dvou hlavních aktérech. Michail Gorbačov žil v iluzi, že lze reformovat systém, v jehož čele se ocitl. Naopak Vladimír Putin naprosto bezpečně ví, že reforma možná není a že každá změna znamená hrozbu pro něho a systém, který vybudoval. Jednu chvíli už to vypadalo, že se rozhodl hodit Lukašenka přes palubu, když vyloučil, že by Rusko vojensky v Bělorusku zasáhlo. Odezva ho zřejmě vyplašila, takže poslal 300 výsadkářů na společné manévry. S Lukašenkem vlídně pohovořil v Soči a slíbil mu peníze. „Jsme pro to, aby sami Bělorusové, bez napovídání a tlaku zvenčí, klidným způsobem a dialogem projednali tuto situaci a došli ke společnému řešení,“ to jsou Putinova slova.

Strašné je, že úplně stejná věta se dá vložit do pera evropskému politickému komentátorovi anebo do úst kterémukoli politikovi. Rozdíl je v představě, jak by ten dialog měl vypadat.

Viděno západní perspektivou, měl by vyústit ve skutečně svobodné a nezávisle kontrolované volby – přičemž naprosto není vyloučeno, že by je Lukašenko vyhrál.

Viděno východní perspektivou se dialog odehrává ve vyšetřovnách běloruské policie, za přispění obušků.