Evropská komise dnes navrhla jako závazný klimatický cíl pro rok 2040 snížení emisí oxidu uhličitého (CO2) o 90 procent ve srovnání s rokem 1990. Informovala o tom místopředsedkyně Evropské komise Teresa Riberaová, četli jsme ve středu ve zpravodajství. Pro zelenou fanatičku, španělskou socialistickou eurokomisařku Teresu Riberu, to byl velký den, pro Evropu je to vstup do nové fáze sebezničení. Zdánlivě se toho tolik nestalo. Takzvaná uhlíková neutralita měla nastat v roce 2050 a zdá se tedy celkem logické, že o deset let dřív se emise stáhnou o deset procent.

Rok 2050, to je hodně vzdálený horizont. V roce 2000, kdy Evropa takzvanou Lisabonskou strategií si vytkla za cíl posadit celý svět na zadek rozvojem prosperity, výkonu, vědy a kultury. Mělo to být během příštích deseti let, tedy do roku 2010. Jaksi se to nepovedlo. Teď jde o něco jiného. Destrukční metodika je už vyvinuta a zavedena do praxe, socialistické příkaznictví běží. Nestane se nic víc a nic míň, že se šlápne na plynový pedál a zdeptaný evropský průmysl a zdeptaný evropský občan dostanou naloženo další zátěž. Skluzavka do pekla je už položena, čerstvý „návrh závazného klimatického cíle‟ je olej, kterým se má jízda usnadnit.

Návrh musí získat souhlas členských států i Evropského parlamentu. Předchozí klimatické cíle EU vyžadovaly i jednomyslné schválení šéfy unijních států a vlád na Evropské radě, sděluje nám ČTK. Ano, čistě teoreticky mohl práva veta využít Andrej Babiš, když coby premiér v Evropské radě hlasoval. To je to jeho slavné „schválení Green Dealu‟. Vyčítat mu to je sice mediálně a snad politicky efektní, ale nebere se v potaz, že za tehdejší situace v prosinci 2019 bylo veto mimo politickou realitu. Tehdy i hrdí Poláci si „jenom‟ vymohli výjimku. Hlasování Babišovi vyčítá Fiala a Fialovi zase Babiš vyčítá, že coby premiér předsedající země EU „schválil‟ legislativní balíček Fit for 55, včetně zákazu spalováků do roku 2035. Vyčítat to jeden druhého mohou, ale na výsledku to nemění vůbec nic, je to zbytečné a jen to tříští síly..

Fialova vláda se snaží zorganizovat odpor, ale nezdá se, že naděje na úspěch je velká. Poslanci ve frakci Patrioti pro Evropu, včetně poslanců ANO, se zřejmě připojí k pokusu vyvolat v europarlamentu odvolání Ursuly von der Leyen. Je to efektní gesto a hodně o něm uslyšíme: hlasovat se bude po jménech, takže „uvidíme, kdo je kdo‟. Uvidíme hlavně to, podle mého odhadu, že to je plácnutí do vody a jen oslabí vyjednávací pozici realisticky uvažujících a standardně jednajících politiků – i ty v Bruselu máme.

Je to zvláštní. Historie se bude jednou pozastavovat nad tím, že dva obrovské evropské problémy, příval nezačlenitelných migrantů a cílená deindustrializace kdysi tak výkonného kontinentu, jsou spojeny se dvěma Němkami, Angelou Merkel a Ursulou von der Leyen. Samozřejmě, ony „za to nemohou‟. Jedno i druhé zavinilo vzrůstající levičácké myšlenkové nastavení s kořeny v šedesátých létech minulého století. Obě ženy jsou jen tvářemi toho, co by tak jako tak nastalo, i kdyby se byly nikdy nenarodily.

Ale tak to vždycky bylo. Někomu se terč na čelo namalovat musí.

Čekají nás turbulentní časy.