Po šestapadesáti letech byly do Česka s nejvyššími poctami převezeny z USA ostatky generála Františka Moravce. V povědomí širší veřejnosti je spojován s působením v Benešově londýnské exilové vládě během světové války. 

Byl to on, kdo vydal konečný rozkaz skupině výsadkářů, která se postarala o usmrcení kata českého národa Reinharda Heydricha. V turbulentním dvacátém století byl postaven před osudové volby. V první světové válce byl legionářem, s Edvardem Benešem odešel do exilu den před příchodem Němců do Prahy a do třetího a tím i definitivního exilu odešel nedlouho po komunistickém převratu v roce 1948. Ironická je shoda jmen, František Moravec stál opravdu jinde, než Emanuel Moravec, původně též legionář, avšak za války se stal nejvýznačnějším kolaborantem s nacisty a krátce po vypuknutí Pražského povstání se zastřelil.

Je dobře, že se mu při převozu ostatků dostalo vysokých poct i oficiálních. Na ně nebyl za svého života opravdu zvyklý. Je ale s podivem, že k tomu došlo až třicet let po pádu režimu, před nímž musel uprchnout a poté proti němu v exilu působil. K tomu nelze dodat než „pozdě, ale přece“ a nekažme si slavnostní chvíli pochmurnými úvahami o tom, jak se tradičně chováme ke statečným mezi námi.