Thomas Kulidakis je politicky „něco jako Vidlák‟, ale berou ho vážně a dávají mu prostor i v seriózních médiích. V lidovkách má pravidelné místo v neděli. Nic proti tomu, ale přece jen je kupodivu, že editor připustí titulek „Situace okolo Pavla je jako za první republiky s Pětkou‟.

Kulidakis tím chce vyvolat dojem, že za prezidentem Pavlem stojí jakási tajemná pětice loutkovodičů. Za Zemana veřejnost znala Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého, dneska známe jméno Petra Koláře v roli Šedé eminence, našeptavače kardinála Richelieu. Klaus radily nepotřeboval, protože je nejchytřejší ze všech smrtelníků. Ale jak je to s tou Pětkou? Co to Kulidakise popadlo, že vytáhl Pětku, za První republiky diskutovanou a kritizovanou skupinu?

Ať mi Petr Nováček promine, že mu lezu do historického zelí, on by to vysvětlil mnohem líp. Na sklonku roku 1920, tedy brzy po převratu, kdy v zemi byl hlad, lidi se vraceli z války a neměli práci, Němci a Maďaři se bouřili a bylo nutno proti nim nasadit vojsko, začalo se na Hradě scházet pět předáků hlavních politických stran. Vůdčí figurou byl předseda agrárníků Antonín Švehla a schůzek se účastnili předsedové sociální demokracie, národních socialistů, lidovců a národních demokratů. Co se v Pětce na Hradě upeklo, platilo. Bylo to jakési nouzové řešení v době všeobecné bídy, přičemž demokracie v její ideální podobě dostávala na frak.

Srovnávat to s dnešním stavem je důkaz buď totální blbosti, kterou nepředpokládám, anebo totální drzosti turkovského typu. To předpokládám.

Kdyby měl Petr Pavel nějakou Pětku „jako za Masaryka‟, scházel by se u něho Andrej Babiš, Martin Kupka, Vít Rakušan, Tomio Okamura a Zdeněk Hřib. Společně by řešili zásadní otázky, jako je například stav veřejných financí, situace ve zdravotnictví, stavební zákon nebo budování armády. Na čem by se usnesli, přeneslo by se přes parlament a exekutivu do praxe. Všichni, včetně mě, by protestovali, jak nedemokratický koncept to je, ale asi by to fungovalo líp, než náš aktuální systém proces parlament-senát-veto-ústavní soud.

Nic podobného jako Pětka ani zdaleka nehrozí. Naše politická praxe je naopak ochromena faktem, že momentálně jsou na scéně jen dvě všeobecně zajímavé figury, Andrej Babiš a Petr Pavel, a bylo nutno vygenerovat střetnutí Losny proti Mažňákovi. Obnova prvorepublikové Pětky je absolutně nereálná vize.

Nicméně úplně z vody uvařená není. Petr Pavel nezískal svých tři miliony dvě stě tisíc hlasů kvůli propagaci stranicky vyhraněného programu. Češi rádi věří na pohádkové bytosti, jako je Krakonoš a nadstranický prezident, který by seděl na Hradě a uklidňoval politické vášně z pozice nezaujatého rozumu. Prezident Pavel se od této představy stále silněji odchyluje. Nelze nad tím zavírat oči. Nemá cenu spekulovat, zda je to pod tlakem vládního bloku nebo vlivem prezidentova okolí. Pokud ale ho v tom na podzim podpoří ještě i Ústavní soud, pak nás potěš pánbůh. Pak už se nebudeme bavit o společnosti rozdělené příkopem, ale o společnosti roztržené na dva kusy.