Eurokomisař pro vnitro Dimitris Avramopulos dal najevo, že Brusel ve věci kvót nepřijme nic než plné podvolení, a dal tudíž Česku, Maďarsku a Polsku měsíční ultimátum, aby se zapojily do programu přerozdělování podle kvót. Ultimátum se v novořeči jmenuje odůvodněné stanovisko, asi jako tištění nekrytých peněz není tištění nekrytých peněz, ale kvantitativní uvolňování.

Avramopulos dal najevo, oč jde především: je třeba program do konce září prohlásit za úspěšný. Dne 26. září tohoto roku bude systém kvót uzavřen a žádný nový migrant do kvót zařazen nebude. S těmi, co tam jsou, je třeba naložit tak, jak bylo programem stanoveno.

Těžko předjímat, jak se Česko zachová. Maďarská a polská reakce předvídatelná je. To jsou země zvyklé vzdorovat vrchnosti i se zbraní v ruce. Vždyť i francouzský spisovatel Jules Verne ve svém Novém hraběti Monte Christo glorifikoval Matyáše Sandorfa, uherského bojovníka proti rakouské nadvládě. U nich se podvolení dá těžko předpokládat. U nás bude v tu dobu vrcholit předvolební boj. Hlavní díl unijní agendy má na svých bedrech sociální demokracie, která čelí nebezpečí katastrofálního volebního výsledku. Bohuslav Sobotka se ani nepokusil následovat v chytráctví Slovensko, které z přidělených migrantů převzalo šestnáct lidí a má (prozatím) od nějakého Avramopulose pokoj. Avramopulosovo ultimátum přichází v hodinách, kdy v Káhiře zemřela žena napadená islamským teroristou. Věcně to nemá s nějakou migrací absolutně nic společného. Politika však má i jiné složky než věcné a racionální. V určitých dobách převládají prvky iracionální, pocitové. Podškrtnuto, sečteno, na podvolení není u nás ta nejlepší atmosféra.

Stoupenci podvolení mají jeden hlavní argument: že jsme se k něčemu zavázali a je neslušné tomu pak vzdorovat. Háček je, že jsme s Lisabonskou smlouvou souhlasili (ratifikoval ji v listopadu 2009 Václav Klaus), podpořily ji všechny parlamentní strany s výjimkou komunistů, ovšem s vizí, že bude sloužit k obecnému prospěchu celého kontinentu, k rozvoji Evropy. Budování severojižní vysokorychlostní železnice, ano, to je vize, jíž lze snadněji dosáhnout společnou silou. Tady ale nejde o to něco budovat a vytvářet. Tady jde o zakrytí následků něčí neschopnosti. Kvóty, prosazované mechanismem z Lisabonské smlouvy odvozeným, jsou ale náplastí na neschopnost hájit hranice schengenského prostoru před masivním přistěhovalectvím a před infiltrací teroristů.

Ve věci uprchlíků se používá příměru s děravou střechou – a že všichni nájemníci mají povinnost i slušnost pomáhat vyplaveným. Příměr kulhá v tom, že se vyplaveným pomáhá redistribucí záplavové vody do míst doposud suchých, místo aby se opravila střecha.

Je to věru složitá věc a jasných je v ní jen málo prvků. Jeden je ovšem zřetelný: že roste nedůvěra mezi východní a západní částí Evropy. My jsme prezentováni na Západě jako banda nevděčných sobeckých parazitů a nám se Západ čím dál víc ztrácí jako vidina, jako cíl, jako meta. Trefně napsal ekonom Pavel Kohout. „Vraťte mi můj Západ,“ povzdechl si ve své úvaze.

Myslím na to několikrát denně.