Zatímco se investice fakticky zastavily, dálnice desítky let rozestavěné jsou ozdobeny nehybnými postavami Pepy opírajícího se o lopatu, desetikilometrová železnice na letišti se plánuje málem na 22. století (a vzhledem k tomu, že nebude nikdy, je to jedno), o energetice se jenom žvaní, ve školství se debatuje, zdali mladí se mají naučit počítat, vláda zvyšuje daně, aby je mohla rozdávat. 

To jsou jediné dvě činnosti, ve kterých projevuje neobyčejnou zručnost. Daně jako obvykle dopadají na kuřáky, na pijáky a na gamblery. Hraje v tom ještě roli pokrytectví a zbabělost. Tyto skupiny občanů jsou jaksi na pranýři a vláda neschopná kreativních činů se holedbá, že je vychovává.

Má to ten pozitivní efekt, že divadlo s obstrukcemi skončilo. Ještě je ve hře divadlo s ústavní stížností, ale nějak se o něm přestalo mluvit. Asi pro nezájem veřejnosti.

Stávková nevýhra

Na školskou stávku se dobře uplatní Klausův termín nevýhra. Stávka se konala mimo jiné i proto, že ministr školství není sociální demokrat, jak vtipně poukazuje VKml. Byla jaksi neviditelná a nebude mít žádný efekt – učitelé dostanou přidáno, osm procent všichni a dvě procenta se rozdělí dle zásluh rozhodnutím ředitele. Takže nakonec rudý prapor revoluce držela – soudě podle zpravodajství – jen ta mateřská škola v Českých Budějovicích, která zavřela své dveře a řvoucí děti vrazila do náruče bezradných rodičů. Stávka má bolet, ano, tak to učil Vladimír Iljič. A ten vyhrál, bohužel. To nebyla žádná nevýhra. Dnes je té výhry sto druhé výročí.