Máme poslední šanci, napsala vicepremiérka Karolína Peake členům pražské organizace své strany. Ať to myslela, jak to myslela, mýlí se, protože podnik Víta Bárty svoji šanci promarnil, pokud vůbec někdy nějakou měl. To, co jasné není, je jiného řádu. Je ten podnik zcela prokorumpován a je to opravdu jen účelová organizace zacílená na ovládnutí státních zakázek, nebo nese rysy politické strany?

Zatím vše ukazuje na první možnost. Věci ale nebývají černobílé a na slogany o přímé demokracii, o výměně dinosaurů za nové lidi a o nové transparentní politice podnik jistě získal i slušné lidi s ideálními pohnutkami. Platforma jako taková má jen nepatrnou šanci na záchranu, jak se říká, blízkou nule. Ale slušná troska spolku by mohla ještě prospět zemi a jejím občanům. Samozřejmě se musí zbavit manažera, tedy Víta Bárty. Tím by dala najevo nezávislost na jeho finančních zdrojích. O Radku Johnovi snad není třeba hovořit. Vládní koalice je v polovině volebního období, o reformy se očividně snaží a lidé dobré vůle by v dalším pokračování reforem mohli pomoci.

Alternativa je totiž velmi chmurná. Sociální demokracie je zřetelně nepřipravená převzít zodpovědnost za osud země v podmínkách tvrdé ekonomické turbulence. Hloupý slogan "ať platí bohatí" jí nepomůže. Ona sama by si měla přát, aby koaliční vláda vydržela co nejdéle a udělala nepopulární reformní kroky, které by i ona sama udělat musela, už proto, že by pravděpodobně musela přijmout pakt o fiskální odpovědnosti. Rozpad koalice by tedy neprospěl nikomu, ani koaličním partnerům, ani demokratické opozici. Z této úvahy plyne, že by se od Věcí veřejných snad dala čekat nějaká racionálně podložená reakce.

Standardní politická strana by asi racionálně jednala, ovšem marketingový podnik je řízen jiným principem.

V této souvislosti je však dlužno podotknout, že politická slepota je zřejmě nakažlivá nemoc – on ten slib zrušení tří ministerstev do úterka si v míře pošetilosti nezadá s Johnovou výzvou demise do šuplete.