Ještě v pondělí zveřejnil Václav Klaus ml. na webu Trikolóry úvahu na téma dvojího metru, v níž se tázal, jak správně při fotbale nadávat a následujícího dne oznámil, že odchází z politiky, protože už mu na ni nezbývá energie. Udělal to tři dny poté, co jeho otec vyzval k integraci nespokojených občanů a kdy ve svém provolání opakoval, že na naší politické scéně jsou jen dvě síly, prosazující návrat k normálním poměrům, totiž Trikolóra a SPD. Následovala Okamurova poznámka, že lidé udělají nejlíp, když budou volit SPD a Klaus mladší hodil ručník do ringu. Když to takto nazřeme, jeví se celá věc jako fiasko někdejšího velikána naší politické scény. Okamura ho odrazil, synek uhnul. Nenechme se však mýlit, Miloš Zeman taky na Vysočině objímal stromy a shoda okolností ho vynesla do pozice nekorunovaného monarchy s vlivem, o jakém si skutečné moderní monarchové mohou nechat zdát. Klaus má totiž v mnoha ohledech pravdu, především ve svém hodnocení Pirátů jako krajně nebezpečné antisystémové formace. Takzvaná demokratická opozice to nechce vidět, protože se dívá brýlemi upatlané antibabišismem. Nemůže tudíž vnímat realitu, především tu její nepříjemnou stránku, že totiž její vlastní pozice uvadá a upadá. STAN se na Piráty přilepil a nastoupil do vagónu s muzikou, je mu jedno, jaká ta muzika je. Spolu, těm je všechno jedno, hlavně aby Babiš prohrál. Klaus mladší tedy odstupuje a jeho ústup jistě není kalkul, jako když Miroslav Kalousek se uklidil ze scény v okamžiku, kdy se tam schyluje k velké fackovačce, takže může zpovzdálí kibicovat a ve vhodnou chvíli si nechá přivést bílého koně a žebříček, aby na něj usedl a s tibetskou vlajkou v ruce zachránil situaci. Václav Klaus mladší už nic zachraňovat asi nebude.

Jeho konkurenti to komentují střízlivě, jako krach neúspěšného projektu. Probůh, to nebyl projekt, to byl koncept: normální život, to bylo VKml základní motto. Kdo z nás by nechtěl žít normální život? Proti němu ale asi vystoupil jakýsi instinkt, jakýsi atavismus. Politici přece nikdy neslibují normální život. Slibují peklo jiným a ráj našim, a všechno možné navíc. Lidi tomu rádi věří, jako teď věří Bartošovi, jak to všechno pěkně spočítá a vykalkuluje a protlačí přes vysokorychlostní internet každému občanovi až mezi jeho dvě půlky. Ale normální život?

Za tím musí být nějaké svinstvo, řekne si občan. Nedá důvěru. Což, samozřejmě, proklamatele normálního života otráví a tudíž odchází.