Neviditelný pes

Osmadvacátý říjen

28.10.2019

Je co slavit, nicméně je dobře si ujasnit, co vlastně slavíme. Asi mnozí z nás si to ujasňují po svém, soudím tak podle sebe. Za minulého režimu jsem bral osmadvacátý říjen v duchu československého vlastenectví, jak mi ho už v dětství, kromě rodičů, vnukli pejsek s kočičkou Josefa Čapka. 

Pak přišel listopad 1989 a já s úžasem zjistil, že se nebude konat mechanická obnova někdejšího Československa, které bylo znásilněno nejdřív Němci, pak ruskými vazaly komunisty. Nebude obnoven znak s bojovně naježeným lvem s hrdým slovenským štítem na hrudi. Ze znaku zbyl jakýsi slepenec připomínající logo nějakého výrobce čokoládových oplatek, do firmy jsme si napsali Česko a ještě že nám zbyla ta vlajka, která vlála na východních i západních bojištích, kde bojovali naši vojáci proti německé tyranii.

To vše by zavdalo důvod k obvyklému sebelítostivému fňukání.

Vezměme to ale takhle: v roce 1918 se zhroutil evropský řád, rozpadlo se impérium ruské, německé, rakouské a turecké, a Češi a Slováci se vydali na pochod do novodobé historie. To je nesporně důležitý historický moment a je třeba si ho vážit a intenzivně vnímat jeho význam. Tehdy se nedalo tušit, jak složitá to bude cesta a jaké nástrahy na ní čekají. Naše politické reprezentace nezvládly Pithartův dvojdomek, ten by mi připadal jako nejrozumnější řešení, ale reálně to nešlo a nemá smysl nad tím naříkat. Teď jdeme každý sami, nicméně nezapomínejme, že ty první kroky byly společné, že to společenství prospělo nám oběma a že tedy bychom se měli ohlížet bez trpkosti, s hrdostí a taky s vděkem k těm, kdo se o ten první společný krok zasloužili a umožnili ho.

Takto vidím význam svátku osmadvacátého října.

Aston Ondřej Neff


zpět na článek