Oslava 28. října
Tento svátek slavili už pejsek s kočičkou. Slavili ho důstojně a dodnes si o jejich slavení čteme s láskou a úctou. Měli bychom si z nich brát příklad. Odvykli jsme si slavit.
Vyrůstal jsem na venkově, ve vesnici Slapy. Naše rodina tam najala byt v domě na okraji vsi, skromný byt v domě s ohromnou zahradou. Stožár na vztyčování vlajky tam nesměl chybět a osmadvacátého října jsem pomáhal tatínkovi vlajku po kladce vytáhnout nahoru a měl jsem radost, jak se tam na kovovém stožáru třepotá.
Dnes to napadne asi málokoho. Přitom právě dnes je dobře si uvědomit, že samostatnost není samozřejmost, že to, že ji máme, neznamená, že o ni nemůžeme přijít a že když o ni přijdeme, budeme žalostně vzpomínat na pejska a kočičku a vytahování vlajky na stožár.
Takže by bylo dobře, kdybychom si počínali aspoň důstojně. Nebo aspoň – nechovat se nedůstojně, jako nedůstojná mi připadá snaha udělat vždycky kolem toho dne humbuk a frašku. Nevím, kdo bude příští a přespříští prezident, ale taky se nezavděčí všem a nebude málo kritiků a posměváčků. Přesto všechno si myslím, že lidem odměněným státními poctami je třeba poblahopřát a vyjádřit jim úctu. Připadá mi to vhodnější než každoroční, dnes už povinný poprask kolem udílení metálů neboli kolem metalizace.
