Odchod poslanců Schwippela a Radince připomíná ty pohnuté chvíle sarajevského atentátu, kdy skupina slušných, leč zbabělých opozičníků využila chvíle, kdy obávaný kmotr Václav Klaus zrovna nebyl doma, a odvážila se vnitrostranického puče. Důvodem tehdy byly nejasné finanční zdroje strany. Ty nebyly nikdy uspokojivě vyjasněny, nicméně Klaus útok ustál, opozičníci rozmetáni, odsouzeni k druhořadosti a z toho, čemu se trapně říká vysoká politika, zmizeli.
Rebelie Schippela a Radince je samozřejmě v úplně jiné kategorii. Jsou to od prvopočátku politické nuly, nikoli esa, jakými tehdy byli Josef Zieleniec nebo Jan Ruml. Jejich odchody z poslaneckého klubu zajímají jen bedlivé pozorovatele, řadový volič o nich netuší. Ten zase půjde hlasovat podle trika, na které si zvykl. Což je vůbec ta nehorší prognóza nadcházejících voleb, jakou si dokážu vytvořit.
