Konečně něco podstatného v záplavě bezvýznamných banalit: do roku 2020 by mohla Česká republika čerpat až 127 miliard korun z evropských fondů na rozvoj dopravní infrastruktury. Toto schválila v pondělí Evropská komise a co se bude dít dál, záleží na České republice. Z toho by měla jít zhruba polovina na železniční dopravu a čtvrtina na silniční infrastrukturu a veřejnou dopravu.

Samozřejmě je to skoro až výzva k vychrlení série ironických poznámek, v kolika tunelech Blanka se peníze ztratí ve spleti rozmáčených kabelů. Vtipné plácání ale přenechme povolanějším ústům. Konstatujme, že je to pro nás velká příležitost s důsledky politickými.

Pokud přistoupíme k operačnímu programu Doprava rozumně, v budování dopravní infrastruktury v nejširším slova smyslu dojde k významnému pokroku. Dojde tím i k rehabilitaci pověsti státních struktur. Příšerné úlety typu tunelu Blanka – a byly i přinejmenším stejně velké, méně medializované, připomeňme nevysvětlitelné finanční ztráty kolem budování železničního koridoru – erodují důvěru veřejnosti ve veřejnou správu. Co si pomyslet o státní správě, která nedovede přimět stavební firmu, aby vyvrtala tunel anebo postavila dálniční most, aniž by hrozil zhroucením? Muselo by dojít doslova k vnitřnímu přerodu správy veřejných věcí, aby dokázala přijmout a zúčastnit se na této obrovské investici.

Zároveň by to posílilo důvěru v Evropskou unii. Ta se v očích mnoha lidí proměnila ve směšný, až odpuzující generátor nesmyslů a buzerace, v proklamátora bombastických hesel, zatímco civilizační vlak ujíždí tempem stále rychlejším směr Asie, Dálný východ. Což se děje v epoše počínajícího rozkladu státní moci na africkém kontinentu, provázeným masovým exodem na sever s důsledky, jež unijní orgány nahlížejí brýlemi iluzí a zbožných přání.

Aby pondělní rozhodnutí Evropské komise nebylo dalším plácnutím do vody bez hmatatelného výsledku, bude to vyžadovat obapolný restart.

Dosavadní zkušenosti mnoho naděje neposkytují, nicméně i zázraky se stávají.