Před užaslýma očima celého světa sjel prezident Donald Trump ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Za účasti novinářů před kamerami ho vyplísnil jak malého kluka za to, že „nemá žádné karty v ruce‟ a nechce přistoupit na… v podstatě kapitulaci. Skončilo to scénkou, která přišla nečekaně po půl hodině celkem poklidného dialogu. Potom Trump z Bílého domu Zelenského vyhodil. Bylo to opravdu ošklivé na pohled a na poslech. Těžko se ubránit myšlence, že to bylo dopředu zamýšlené. Proč byla přizvána média? Proč tam byl i ministr zahraničí a viceprezident a proč viceprezident se k eskalaci přidal? Otázky těžko zodpověditelné.

Ten omyl Donalda Trumpa je zásadní. Není totiž pravda, že Zelenskyj nemá žádné karty v ruce. Má totiž vůli bojovat. Paralely tedy selhávají. Samozřejmě že kromě Hitlera myslíme na Mnichov. Jenže Ukrajina bojuje. Rusko sice takzvaně vítězí, ale málo, za strašlivou cenu lidských a samozřejmě i ekonomických ztrát. Ukrajina se bude dál bránit, i kdyby ji nakonec opustili naprosto všichni a zůstala v boji sama.

Těžko odhadovat, co bude dál. Po vyhazovu Zelenského se před novináři objevil senátor Lindsey Graham, pochválil Trumpa, řekl že Zelenského třeba vyměnit a zmizel. Trumpův výlev přesáhl hranice jeho obvyklých eskapád. Otázka jeho příčetnosti je na pořadu dne a musí to trápit vůdce států svobodného světa. Nicméně pořád je tu možnost, že nějaká jednání v nějakém formátu i za účasti USA budou pokračovat. Stanovisko musí zaujmout i evropské státy. Zajímavá je účast Británie v celé krizi: ačkoli už není členem EU, jaksi přirozeně se hlásí ke společnému evropskému osudu. To je dobře. Další kolo jednání má být v Londýně i s českou účastí. Výstupy bude celá zainteresovaná část světa (= malý segment :-) ) pozorně sledovat.

O nemístnosti srovnávání s Mnichovem jsem se už zmínil. Mluví se i o korejském řešení, ale tady je třeba připomenout, že v tříleté válce 1950 – 1953 se střetli Číňané a Američané a že Spojené státy po uzavření příměří garantovaly a dodnes garantují nedotknutelnost Korejské republiky. USA zde drží skoro třicet tisíc mužů a Camp Humphreys v Pyeongtaeku je největší americká vojenská základna ve světě. Kdybychom takovou měli u nás v Česku, hleděl bych směrem k východu s lehkým úsměvem ve tváři s nohama na stole a doutníčkem mezi prsty. Tolik tedy ke korejské paralele.

Také jednání o Vietnamské válce bylo složité a vyvrcholilo v roce 1973 podepsáním Pařížských dohod. Nicméně i zde srovnání kulhá. Hlavní tíži bojů s jihovietnamským Vietcongem a severovietnamskou armádou nesli Američané. Žádné velké střetnutí neprohráli. Jihovietnamská armáda podávala neuspokojivé výkony. Tzv. vietnamizace, aby se jižní Vietnamci bránili sami, neuspěla.Skončilo to pádem Saigonu a vítězstvím komunistů: ale pozor, střetnutí bylo z vietnamské strany vnímáno jako národní a Američané (jako před nimi Francouzi) byli cizinci, nositelé podivných ideových konstrukcí, jako je demokracie, svoboda a právní stát.

Situace Ukrajiny ve střetu s Ruskem je tedy absolutně a ve všech ohledech odlišná. Velmi realisticky ji vystihl finský premiér Alexander Stubb v projevu v Kyjevě. Jediná rozumná paralela je totiž ve srovnání s oběma finskými válkami. V listopadu 1939 nás Rusko zcela nevyprovokovaně napadlo. Vedli jsme s ním dvě existenční války. První z nich byla Zimní válka, ve které jsme byli 105 dní schopni udržet frontu, pokračovací válka trvala skoro 1100 dní a přišli jsme v ní o menší část území. A to je to, čím si právě teď procházíš ty, řekl přímo Zelenskému. Je potřeba vyvinout maximální tlak na Rusko, včetně sankcí, včetně využití zmrazených aktiv, a samozřejmě včetně pokračování vojenské podpory pro Ukrajinu, pokračoval v náčrtu toho, jak má další proces pokračovat. Jak probíhá a jak dlouho potrvá, nevíme. Dělat závěry z podružností a zkreslených pseudoinformací je zbytečné. Chcimírovství ničemu nepomáhá stejně jako vize dobytí Krymu a Putina v cele v Haagu. Realitu prosadí teprve čas a bohužel, měří se litry, spíš hektolitry prolité krve.