Bylo o nich napsáno tolik, že z toho musí mít hlavu jako včelín každý, kdo se o věc jen minimálně zajímá. Pokud jde o senátní volby, nápadný je neúspěch ANO, zvláště pak ve srovnání s vynaloženým úsilím. Je to osobní prohra Andreje Babiše, zároveň je to ukázka smutného konce, ke kterému vede nedostatek demokracie, ať je to stát (putinovské rusko) nebo politická strana (babišovské ANO). Babiš si prostě umanul, že toho Vystrčila utluče šiškami salámu, stejně jako si Putin usmyslel udržet železniční stanici Lyman za jakoukoli cenu. Poučení není z toho žádné, autokrati jsou nepoučitelní, kdyby byli schopni poučení přijmout, nebyli by autokraty.

Míra prohry zaskočila i insidery, nejvíc se sekl, co jsem mohl pozorovat, Mirek Topolánek, který připouštěl možnost, že ANO získá osm křesel. Získalo dvě, dvě další mu utekla více méně o pár hlasů. Prostě se osvědčilo, že do senátu volí určitý typ voličů, sympatizující spíš s elitní částí spektra. S podporou rozhodujících médií.

To ovšem má vážné důsledky pro senát jako politickou instituci. Rozhodně to není ve prospěch věci. Kdyby nebylo poslanecké sněmovny, byl by senát monolitickým útvarem jako byla husákovská pseudosněmovna. Myšlenka unitárního senátu má podporovatele. Ti se pohoršují nejen nad tím, že svá křesla získaly Jana Zwyrtek Hamplová a Daniela Kovářová, ale že je obhájili Tomáš Jirsa a Jiří Oberfalzer: jsou ideově nevhodní, jsou to stoupenci zavrženíhodné zahradilovské linie. Senát budiž ideově čistý, bez nežádoucích živlů, byť to jsou příslušníci strany vládní koalice, ale znáte to, v komunistické stranické hantýrce se tomu říkalo úchylka, jsou to úchylkáři!

Potíž je v tom, že čím víc bude senát takto vytříbený, tím menší podporu veřejnosti si uchová. V našem systému nehraje zásadní roli. Podstatná je poslanecká sněmovna. Nicméně i zde jsme svědky úsilí ji unifikovat. K tomu má sloužit korespondenční volba. S otevřeností až infantilní podpůrci tohoto principu sázejí na to, že hlasy světaznalých osvícenců posílí progresivní křídlo sněmovny. Že budou protesty a námitky jako v Americe nevadí, ono se to nějak uhraje. Skončím tím, že jsem absolutně proti, jako jsem byl absolutně proti přímé volbě prezidenta. A pocit že „na má slova došlo“ patří k těm blbějším pocitům, s nimiž mám tu zkušenost.