Odešel papež, a co dál?
Nejde o to, že odešel papež, ale o to, jak odešel. Oficiálnímu vysvětlení se dá těžko věřit a fámy kolující v italském tisku je třeba brát s maximální rezervou. Kdyby totiž papežova rezignace měla souvislost s jakýmisi kurijními skandály, papež by tím nic nevyřešil, svým odchodem by je ze světa neprovodil. Naopak, získal by trvalý škraloup spoluviníka. Jako člověk moudrý a naveskrz spravedlivý by toto sotva udělal a spíš by se snažil převzít roli krizového manažera, aby Petrovu lodici provedl bouří.
Odchod je to tedy zneklidňující a zneklidnění nemůže těšit ani nevěřícího. Třebaže výkonnější část našeho kontinentu je spojena spíš s protestantstvím než katolictvím, katolická církev přece jenom má výlučnou roli. Je to nejstarší fungující ideová a kulturní instituce kontinentu a ten je s ní spojen v dobrém i špatném. Vážnou krizi katolické církve si nemůže nikdo soudný přát. Hodně bude záležet na nástupci – kdo to bude a jaký přijme program.
Hned poté, co papež oznámil rezignaci, se objevily zvěsti o záměru nastolit na papežský trůn mimoevropského kardinála. Mělo by to svoji logiku. Vždyť prakticky všechno, co je významné a zajímavé, se děje mimo Evropu. Ta se propadá do marasmu poznamenaného neoviktoriánským pokrytectvím a mravním relativismem, maskujícím líbivými hesly krátkodobé sobecké zájmy. Příchod kardinála Wojtyly do Říma byl obrovskou vzpruhou i pro nevěřící v té části Evropy, která se stala kolonií tehdy rudého Ruska.
Je možno si představit nějakého Wojtylu schopného naplnit činorodým nadšením unavenou Evropu? Představit si to je obtížné, ale lze si to aspoň přát.
