Komunista Zdeněk Ondráček se vzdal pozice předsedy komise pro GIBS. Zdá se, že vnáší do skomírající partaje nostalgických starců nový duch. Po vzoru Klementa Gottwalda, který se v parlamentu chlubil, jak se on a jeho spolupracovníci učí v Moskvě, jak budou reakcionáře věšet (a k tomu došlo), Ondráček nejen že neprojevil sebemenší reflexi. On se coby obušek z pytle vyskočivší obořil do poslanců a nazval je demokratickou žumpou. 

Neodstupuje proto, že by ho k tomu přiměli křiklouni na ulici, on odstupuje, aby uchránil sebe a svoji rodinu před lynčováním, které mu zřejmě bezprostředně hrozí.

Je to nový duch, přinejmenším staronový. Ideolog Skála ozdobil výročí převratu z roku 1948 teorií o tom, jak tu Horákovou pověsily pikle západních imperialistů, Ondráček se v roce 1989 obuškem bránil proti útokům žulovými kostkami, opravdu máme pocit, že se vrací rok 1970.

On se ale píše rok 2018 a nám nezbývá než přemýšlet, co to všechno znamená a kam to povede.

V prvním plánu to vypadá na první velkou prohru Andreje Babiše. On nejdřív veřejně apeloval na komunisty, aby Ondráčka nenominovali, oni neústupně nominaci potvrdili – a Babišovi poslanci hlasovali v Ondráčkům prospěch, aby o pár hodin později Andrej Babiš navrhl Ondráčkovo odstoupení. Jistěže se dá vyteoretizovat nějaký geniální politický tah na pět kroků dopředu, převládá ale celkový dojem zbrklého chaotického postupu. Převládá už proto, že Babiš neslyne právě stálostí svých názorů a promyšleností koncepce.

Nicméně varianty nelze zavrhnout včetně té, že jde o promyšlený tah. Ten by se mohl opírat o fakt, že přes všechen mediální tlak a přes demonstrace v ulicích a petice podpora ANO ve veřejnosti roste. Na tomto místě jsem předvídal předčasné volby ještě dřív, než proběhly volby řádné: naznačovala mi to už tehdy zjevná neproduktivnost Sobotkovy strategie využít privátního Babišova konfliktu s právem k politické ostrakizaci. Už tehdy bylo patrné, že na tento koncept nejvíc doplácí sama sociální demokracie, jakkoli jsem nepředvídal tak velký debakl, jaký skutečně nastal. Ten nyní trvá. 

Ta strategie může tedy vypadat tak, že se Babiš přestane namlouvat jak s komunisty, tak s okamurovci a bude marketovat obraz efektivní vlády. Tu se pak pokusí legalizovat v předčasných volbách, až selžou další dva pokusy o získání důvěry v parlamentu. Pak získá volnou ruku a splní se jeho sen, vládnuť sám. On totiž každý takový tah, jaký předvedl Babiš, oslabuje jeho koaliční potenciál – teď už i s komunisty, kteří by po poslední facce vyžadovali mnohem větší cenu v podobě většího podílu na moci, než o jaký si dosud troufli říct.