Ministr životního prostředí Ladislav Miko totiž minulý týden uzavřel obchod s Rakouskem a hned nato se Španělskem. První zemi prodá 3,5 milionu novodobých odpustků zvaných emisní kredity, druhé pak pět milionů. Pan ministr tak jde úspěšně ve stopách svého předchůdce Martina Bursíka, který se v březnu holedbal, že v Japonsku střelil 40 milionů těchto odpustků (ještě před tím ale uzavřel podobný obchod s jakousi pofiderní Organizací pro rozvoj nových energetických a průmyslových technologií).

Stržené peníze ale nepřispějí k umoření našeho gigantického státního dluhu, ani se o ně nesníží 160miliardový deficit našeho rozpočtu na příští rok. Tyto miliardy půjdou na program Zelená úsporám, jehož efektivita a přínos pro běžného občana by byly na další komentář.

Podstatné je něco jiného. Na celém světě byl vybudován obrovský průmysl ve jménu boje proti globálnímu oteplování (nyní se už tento termín nepoužívá, ve fóru je výraz klimatické změny, jelikož na ně se dá svést jakákoliv nepřízeň počasí). V tomto byznysu se ročně točí stamiliardy dolarů, profitují z něj výrobci všeho možného, jen když je to označeno nálepkou „ekologicky šetrný výrobek“, parazitují na něm majitelé větrných a slunečních elektráren, díky burzám s emisními kredity bohatnou brokeři a uživí se na něm stovky, ba tisíce úředníků vymýšlejících stále nové zákazy a příkazy.

A přitom je ten podvod tak jednoduchý. Vymyslí se nepřítel a proti němu se bojuje. Náš pan ministr tak nepřijede do Vídně se slovy: „Střelím vám pět kubických kilometrů vzduchu.“ Nikoliv, on vznešeně prohlásí, že Česká republika může nabídnout tři a půl milionu emisních kreditů. Podstata je ale stejná, jen s tím rozdílem, že vzduch máme zadarmo, zatímco „emisní povolenky“ nám přiděllil Kjótský protokol. Přitom jde o podfuk – my vypustíme o něco méně oxidu uhličitého, Rakousko si tuto úsporu od nás koupí a může vypustit toho plynu o něco víc. Nula od nuly pojde, tak jakýpak boj proti CO2. Jenom peníze se přelijou od daňových poplatníků jedné země do země druhé (která je ovšem do kapes svých daňových poplatníků nevrátí).

A tak se vesele kšeftuje s plynem, který my vydechujeme a rostliny potřebují k životu. To vše pod záminkou, že tímhle způsobem zamezíme jakýmsi klimatickým změnám. Takový obchodník s deštěm ve známé hře Roberta Nashe aspoň americkým farmářům nabízel naději na vláhu pro jejich pole a pastviny. Obchodníci se vzduchem vydělávají na strachu – Arktida roztaje, řeky vyschnou, lidstvo vymře a Země se promění v mrtvou planetu. Pro jistotu ale termín, kdy dojde k této novodobé apokalypse, posouvají do vzdálené budoucnosti, aby se jí nikdo z nás nedožil a nemohl je chytit za slovo.

Kam se hrabou komunisti! Ti žabaři chtěli poroučet jenom větru a dešti. Věrozvěsti ideologie environmentalismu si troufají rozkazovat světovému klimatu, jejich následovníci si už budou nejspíš hrát rovnou na Pánaboha.

A lidi jim to pořád budou baštit, protože lidská blbost je věčná a nekonečná. Nikdy se nad ní nedá zvítězit, ale jak zdůraznil Jan Werich, nesmí se proti ní přestat bojovat.