Samozřejmě je dobře, že se americký prezident poklonil obětem války v místě dopadu první atomové bomby v dějinách, a taky je dobře, že se neomlouval, protože není za co. Byla to válka, kterou Američané nevyvolali, a nasazení A-bomby válku ukončilo a tím zůstaly doslova miliony lidí naživu.

Pozoruhodné jsou ale i následné řeči, které patří do kategorie žvástu. Řeči o spoluodpovědnosti lidstva jsou ploché a zavádějící. Atomová zbraň nám visí nad hlavami a je takřka absolutně jisté, že ji nespustí ani Američané, ani Rusové, třebaže jedni i druzí se z důvodů vnitropolitických nafukují jak holubi na báni.

Jsou tu ale i darebácké státy, přičemž minimálně o dvou je známo, že zbraň buď mají, to je Severní Korea (společné úsilí západních levicových sil se o to zasloužilo, protože Korejská válka skončila na demarkační čáře, odkud začal komunistický útok na jih), nebo jsou jí na dosah, jako je Írán, s nímž Obama uzavřel dohodu.

Ty řeči o mezinárodní solidaritě jsou naprosto mimo realitu a předpokládají cosi, co je levičákům nejen blízké, je jim to vlastní: že mohou inženýrsky hýbat kde čím. V daném případě jde o anti A-bombovou hrozbu. Nejlíp by bylo pod patronátem UNESCO vyhlásit Den bez A-bomby a taky by bylo dobré uspořádat koncert na podporu bezatomového světa.

Skutečnost je ovšem nemilosrdná. Válka byla, skončila, chválabohu, jak skončila, další světová, taky chválabohu, nenastala. Odvodit se z toho nedá nic. Mezinárodní solidarita je planý žvást. Je třeba být ozbrojený a připravený.

Do toho přichází zpráva, že Česká republika harmonogram svého branného programu nenaplní.

Možná ale, že vyšle nějakého tenora, aby přispěl na koncertu proti atomové hrozbě.