Zvolna se dostáváme do situace, kdy na takzvanou frustraci bude mít nárok absolutně každý. Tři tisíce frustrovaných se v Praze sešlo v neděli po obědě na Staroměstském náměstí, aby tam protestovali proti vládním pandemickým postupům. Vystoupil tam i Václav Klaus. Zesměšňoval „nějakou zázračnou vakcínu“: přitom není žádná nějaká zázračná vakcína. 

Jsou jen vakcíny, které jsou zatím jediný známý prostředek, jak zabránit fatálním následkům onemocnění covidem. Nikdo nezná jiný prostředek, ani Václav Klaus. To mu nebrání v ironizování „nějaké zázračné vakcíny“, přičemž je zásadně proti povinnému očkování. Nikde se neočkuje proti covidu povinně, ani u nás se o tom neuvažuje. Exekutivní předáci opakovaně ujišťují, že očkování povinné nebude. Není cíl celoplošného proočkování, za úspěch by se považovalo 60 % obyvatelstva. Proč tedy Klaus zlehčuje něco jasného, konkrétního, absolutně neideologického, jako je očkování? To ví jen Klaus. Ale na zvyšování frustrace to stačí.

Mě osobně frustrovalo, šiklo by se jiné slovo, taky je v něm písmeno „s“ a „r“, něco jiného: obdobná demonstrace byla v Praze i v pátek a tam si lidi připínali na klopu žlutou Davidovu hvězdu s nápisem Neočkovaný. Naprosto nechápu, jak může někdo prokázat tolik mravní otrlosti. Žlutou hvězdu nařídili Němci šít na oděv Židům, než je poslali do plynových komor. Je to symbol nejděsnější politické vraždy lidských dějin. Je to šílené, že toho symbolu chce někdo zneužít ve vcelku banální politické patálii. Ti s touhle hvězdou mají štěstí, že pokud ještě žije někdo, kdo ji na klopě musel mít, pak asi nemá dost síly na to, aby jim nafackoval jejich nestoudnou hubu.

Věcné důvody

K frustraci jsou i objektivní důvody, například průběh vakcinace u nás. Už jsem tu vyjádřil pochybnosti, zda tento stát vakcinaci zvládne. Podle statistik mají Slováci dvakrát víc očkovaných na milion obyvatel než my (viz). O nějakém Izraeli nemá vůbec smysl se bavit. V sobotu sdělil Andrej Babiš Novinkám (zde), že do Česka přišlo 98 475 vakcín při pěti dávkách v jedné lahvičce, zatím bylo naočkováno 40 tisíc lidí. Určitě by prospělo, kdybychom byli informováni ne v novinových rozhovorech, ale průběžně na webu ministerstva zdravotnictví. Potřebné informace tam zatím nejsou. Máme právo znát harmonogram dodávek a průběh spotřebování aplikace. 

Technicky vzato by opravdu nemělo být očkování velký problém – jsem z generace, která byla očkovaná proti všemu, na co si dokážete vzpomenout – ve škole, vždycky to šlo jak po drátkách. Když čtu, že se počítá, že praktický lékař naočkuje deset lidí denně, pak to nechápu: nás bylo ve třídě vždycky kolem čtyřiceti, nastoupili jsme na stupínek a za hodinu bylo vše vyřízené, i s utišením brečících.

Ochrana ohrožených

Ještě k demonstraci, anebo k vystoupení pana Landy v parlamentě. Kritici nemají žádný alternativní program, jen melou pořád dokola, jak to vláda (všechny vlády na světě) dělá špatně. Cosi jako alternativní koncept zní, že je třeba nechat lidi normálně žít a chránit ohrožené, Daniel Landa hovořil o virovém protektorátu a o nutnosti zřídit zóny ochrany pro ohrožené.

Já té zvýšené ochraně ohrožených nerozumím.

Jak si to lze představit prakticky? Máme zvláštní ústavy pro seniory. Tam je riziko nákazy nejvyšší a tam taky virus řádí nejvíc, třebaže ohrožení jsou v jakési zóně a starají se o ně specialisté. Jak ale by to fungovalo v běžném životě?

V mé široké rodině je pásmo věku od devadesáti po batole. Jak se speciálně postarat o (nás) ohrožené? Devadesátiletá babička šla na sklonku loňského roku k doktorovi s jakousi banalitou, chytla tam covid a umřela. Na to zní argument, že „ona by umřela stejně“. Máme babičku přes osmdesát. Ta se nechala vyjančit zkazkami o nevyzkoušené vakcíně a bojí se očkování, takže zřejmě nepůjde. Jak ji ochránit, zamknout ve špajzu? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád mi ta vakcína připadá jako jediný rozumný můstek k návratu do normálního života.