O té naší hymně
Ať se přihlásí ten, kdo se ještě nevyjádřil k novelizované české státní hymně. On ten motiv k jejímu upgrade je vskutku půvabný – aby naši vítězní sportovci mohli při mezinárodních utkáních stát na bedně o patnáct vteřin déle.
My, co jsme nikdy na bedně nestáli, to můžeme pokládat za směšnost, ale ono je to asi k vzteku vyhrát a být dojatý pár vteřin a šup z bedny dolů. Nová hymna by měla být jaksi bojovnější. To on si už Peroutka všiml, že zatímco Angličané mají hymnu Vládni Británie, naše hymna popisuje banální přírodní jev. Muzika vypadá podle toho. Ale co je to platné, muži v Lidicích ji zpívali, když do nich stříleli němečtí esesáci se svou hymnou Německo nadevšecko. Dneska už Německo svoje nadevšecko prosazuje jinými prostředky, melodii si nechali.
Ono to nemůže dopadnout jinak, než že si též necháme melodii hymny v té podobě, jak se vžila a používala. Na změně se nedojde shody, ani kdyby ožil Haydn a spojil se s resuscitovaným Dvořákem. Mohla by se hrát trochu svižněji, ale to by naši sportovci na bednu ani nestačili vylézt.
Celá ta věc má ale jeden pozitivní prvek: lidi si všimli, že máme nějakou hymnu. Ruku na srdce: kdo z čtenářů zůstane stát, respektive vstane, neřkuli sundá čepici, když slyší hymnu? Tuhle otázku mohu směle položit, protože já to dělám. A okolí na mě kouká jako na blbce.
