Jako u řezníka. O osm deka víc, můžu to tak nechat? Řeknete, že ano, proč ne. Jenže teď to není u řezníka a je to o sto víc. Miliard. Ta, co přihazuje, je ministryně financí Schillerová. 

Se schodkem ve výši 300 místo dosavadních 200 miliard počítá v revidovaném rozpočtu kvůli tomu, že výdaje jsou vyšší a příjmy nižší, než se předpokládalo.

Co s tím?

Všechno, co se od března u nás děje, má jeden základní předpoklad: důvěru občanů. Zatím to fungovalo dobře. Česko je ve skupině států, které krizi zvládají nejlíp, a je zajímavé, že tu skupinu v podstatě tvoří severské státy a pak Německo, Rakousko a my. Souvisí to asi s důvěrou občanů a taky s jejich dobrou vůlí. Jsou schopni dělat to, co jim připadá rozumné. Smířili se s omezením pohybu. Smířili se s rouškami a u nás si je sami ušili. Živnostníci zavřeli živnosti, některé fabriky zavřely, jiné omezily provozy. Lidé nadávají, a bylo by to smutné a strašné, kdyby to nedělali, ale podle stávající odezvy soudě vnímají to, co se nařídilo, jako rozumné.

Jenže vstupujeme zjevně do nové fáze. Epidemie už nenarůstá. Okolní státy povolují otěže. A to je ta chvíle, kdy by měl nastoupit nějaký politický Prymula, který bude schopen vnímat, co veřejnost snese a co bude vnímat jako buzeraci. Mohl by to být prezident republiky, ale ten svými zbytečnými exhibicemi a provokacemi a čínsko-ruskou inklinací nemá důvěru poloviny obyvatelstva. Mohl by to být premiér, kdyby se byl odhodlal zbavit se zátěže svých ekonomických závazků, bohužel před zájmy republiky volil Kostelecké párky a v krizovém období se raději vytratil z veřejného života. Bude to teď zřejmě na ministryni Schillerové, aby vysvětlila národu, proč je nutné zvednout o sto miliard schodek, který dosáhne téměř osminásobku schodku považovaného na začátku tohoto roku za nestoudný a nepřijatelný.

Hra na premianta nevydrží navěky. Už teď je ekonomicky zle a bude hůř a důvěra bude víc zapotřebí než roušky. Hodně lidí začíná doslova živořit. Napětí poroste. Musíme uvěřit a musíme být přesvědčeni, že to šílené zadlužení je nutné. Nestačí argument, že jsou jiní zadlužení ještě víc. Představme si to jako něco podobného závodu. Třeba běh, třeba maraton s tím rozdílem, že nevíme, jak je trať dlouhá. Dejme tomu, že se první fáze povedla, běžíme v rouškách a mrtvoly se nám nehromadí v chladírenských vozech. To je bezpochyby úspěch a část zásluh má na něm i exekutiva. Známe ale mnohé případy, kdy závod začal dobře a skončil špatně. 

Nastal čas na dobrá rozhodnutí – a na schopnost přesvědčit a na faktech doložit, že jsou dobrá. Zatím tohle navýšení o sto miliard vypadá jako výstřel od boku pistolnice, která si myslí, že jí lidi dovolí všechno. I střílení od boku.