Tak že prý něco v Praze budou dělat na Václaváku, musel bych se podívat, co vlastně to bude. A jsme po uši v politice.

Je na naší scéně politická síla, která by mi zaručila, že státní stavba nebude trvat tři roky a neprodraží se na dvojnásobek? Pan Fiala mi slibuje, že budeme digitálním lídrem světa, pan Babiš se o mě postará, pan Okamura mě ochrání před musulmany, paní Konečná mě vrátí tam, kam bych se už nikdy nechtěl vrátit. Jsem ale v klidu. Nic z toho, co slibují citovaní se nestane, zrovna tak se nestane nic z toho, co slibují všichni ostatní. Jedno ale zůstává po celou dobu mého života: všechno, co stát staví, trvá dlouho a je drahé a výsledek pofidérní.

Už dávno jsem si na to zvykl a píšu o tom jenom proto, že se mi nechce rozebírat nesmysl zvaný bitcoinová kauza a strašit, co se stane, až se přivalí povolenky na benzín, elektriku a plyn. To jsou události buď náhlé anebo složitě způsobené. Proč ale vězím celý život ve státě, kde oprava jedné pitomé ulice trvá tři roky? Když se jdu na stavbu podívat, uvidím tam pověstného Pepu opřeného o lopatu a nic víc?

Protože nejsem úplně naivní, tak vím, že za nejedno neštěstí může princip, že se veřejné zakázky zadávají nejnižší nabídce. Nebudu rozmazávat, psalo se o tom tisíckrát. Ale i kdyby to bylo, proč se to za ty dlouhé roky nezměnilo? Protože to tak vyhovuje… někomu.

Určitě to hoví hlubokému státu, tomu bloku úřadů a institucí, obrněného neprůhledným krunýřem zákonů a nařízení. Nad nimi bdí soudní systém, nadaný mocí rozhodovat libovolně a bez odpovědnosti za důsledky za výsledek.

Vidíte? Jsme zpátky v politice. Změnu nemá v programu nikdo a i kdyby měl (viz bláboly o štíhlém státu a omezení regulací), těžko mu věřit: když se to nepovedlo komunistům (i ti o tom tak či onak hovořili) a po nich demokratům za pětatřicet let, jak věřit, že se změny dočkáme v další politické rundě?