Velikonoční svátky vrcholí vzpomínkou na optimistické vyvrcholení Ježíšova příběhu. Optimismu je nám třeba v dnešní době víc jindy. Dá to ale fušku. Jeden příklad z mnohých.

Papežský stolec ve Vatikánu se rozhodl ke gestu smíření. Při slavnostním procesí v Římě o Velký pátek že ponesou kříž dvě mladé ženy, nemocniční sestry. Irina je z Ukrajiny a Albína z Ruska. Obě se znají, jsou kamarádky. Ruska Albína se jednoznačně distancovala od toho, co vládce její rodné země udělal. Ještě než se procesí konalo, se dotčeně ozval ukrajinský velvyslanec a kyjevský arcibiskup řecko-katolické církve dokonce mluvil o nevhodném a nejasném nápadu.

Procesí se konalo, obě sestřičky ruku v ruce kříž podpíraly. Směly ale pronést jen krátkou výzvu následovanou několikaminutovým tichem. Na závěr pak poprosil v modlitbě Všemohoucího sám papež František: Dovol nepřátelům, aby si mohli potřást rukou, aby mohli pocítit vzájemné odpuštění.

Ano, ve světle toho, co se stalo, co se děje a bezpochyby co budoucnost chystá, je velmi nepravděpodobné, že existuje síla schopná papežovo přání vyslyšet. Jestli ale Velikonoce samotné, jestli jejich obsah má mít nějaký obecný význam, pak slovo, které ho vyjadřuje, zní naděje. Na začátku příběhu je zrada, nespravedlnost a neslýchané utrpení. Kdo z účastníků hrůzy na Golgotě mohl tušit, že už po třech dnech dojde ke zvratu a vykoupení. Je to doslova magický příběh, nicméně naději nám připomíná i v souvislostech našeho děsivě reálného světa. Nepřátelé si hned tak rukama nepotřesou. Oběti se vůči zločincům nechovají jako fotbalisti po odpískaném zápase. Nicméně ta zdánlivě drobná příhoda z Velikonoc v Římě do temnoty aspoň slabé světlo vrhá. Není nutné zlo, které nastalo, šířit dál ve formě zloby vůči nevinným. Média se nezmiňují, co bylo po obřadu, ale chci věřit, že Irina a Albína kamarádkami zůstaly. To je moje naděje.