Nejdřív dohodu a pak odklad, to je vzkaz sedmadvacítky britskému parlamentu, tomu politickému tělesu, jemuž ve středu premiéra Mayová v projevu k národu přišila odpovědnost za dosavadní chaos. Zdá se tedy, že za týden, tedy 29. března 2019, se opravdu dočkáme tvrdého odchodu Británie z Evropské unie.

Sedmadvacítka souhlasí s odkladem do 22. května, tedy do přibližného data konání eurovoleb (v různých zemích se volí jindy plus mínus pár dnů) pod podmínkou, že parlament schválí rozvodovou smlouvu. Datum 22. května je pevné proto, že přešlap by ohrozil legitimitu voleb – de iure i fakticky by v době konání voleb byla Británie řádným členem se všemi právy a povinnostmi, s nárokem na sedm desítek poslanců v EP atd. Proto ten limit 22. května.

Otazník je nad tou podmínkou typu buď, anebo. Velmi nepříjemně se podobá přiložení nože na krk. Jestliže parlament dohodu schválí, pak Den D nastane 22. května. Poté vše plyne dle dohody. Pokud neschválí, spadne klec a nastane ten nejhorší scénář.

Je velmi nepříjemné, že Evropa takový nůž Británii na krk přiložila. Zatím se nestalo, aby se podvolila, kdežto Francouzi se podvolují vždy a každému, například. Je to podobný přístup, jako zacházení s Maďary nebo Poláky. Pro Brity je opakování referenda nemyslitelné a bude velmi překvapující, pokud skousnou ultimátum a pod nátlakem dohodu schválí. Bude to interpretováno jako kapitulace a Theresa May bude obviňována, že svým středečním nátlakem na parlament ke kapitulaci připravila půdu.

Je to obrovská prohra současné vedoucí garnitury unie v čele s Junckerem. Ten nese osobní zodpovědnost za tuto tragédii ohrožující evropský projekt, který pod jeho vedením odstoupil od racionality a přiklonil se k levičáckému sociálnímu inženýrství se všemi zhoubnými důsledky, k jakým levičáctví vždy nakonec dříve či později dospěje.