Před pětadevadesáti lety se odehrála u ukrajinského Zborova jedna z bitev první světové války. Právě zde se osvědčil bojový duch českých a slovenských vojáků. Operovali v rámci demoralizované ruské armády jako jeden z mála skutečně bojeschopných bojových útvarů.

Právě tento vojenský výkon pak měl velké následky, upevnil pozici našeho vojska a stal se jedním ze základů stavby pozdějších legií, kterým do značné míry vděčíme za vznik samostatného československého státu. No a ten pak dal v průběhu historického vývoje základ pro státy dva, Českou republiku a Slovenskou republiku, které mohou být příkladem snad dokonce ideálních sousedských vztahů. Podívejte se na mapu světa a ukažte, kolik takových příkladů na zeměkouli je.

Je chvályhodné, že se naše vláda prostřednictvím ministra obrany Vondry vzpomínkové akce zúčastnila. Vzpomínka na československé legionáře na Ukrajině přežívá kupodivu i v mladé generaci, která si samozřejmě nemůže pamatovat ani na společný stát. To je snad jediná světlá stránka bojování, že se v něm osvědčují a následně doufejme upevňují pozitivní lidské vlastnosti.

Dodejme maličkost, která nemůže zpochybnit nic, co bylo výše uvedeno. Nicméně není ni dost vznešeného ba velebného, aby to nemělo komickou stránku. Ministr Vondra v roli kladeče věnců dal lepšímu, že on sám taky trochu u Zborova bojoval: jeho prastrýc tam málem přišel o nohu. Takže se taky přihlásím. Taky jsem trochu u Zborova bojoval. Nedávno jsem šel Všehrdovou ulicí, která na Zborovskou navazuje, a kdybych nebyl zůstal na chodníku a šel po vozovce a řidič měl zavřené oči, přejelo by mě auto.

Ale nic ve zlém, prastrýc byl jistě řádný a statečný muž a je dobře, že o nohu nakonec nepřišel.