Přestože se tedy Mirek Topolánek tváří nešťastně a byl do svého premiérského křesla spíš dotlačen, nic to nemění na tom, že během jeho druhé vlády poslanci patrně dají dohromady novelu Ústavy a k předčasným volbám nebude nutný třetí pokus o sestavení vlády, do čehož by se tentokrát s největší pravděpodobností pustil touhou po moci posedlý Jiří Paroubek. Ten by naopak nejenom takzvaně utřel nos, protože by mu Sněmovna dokázala, že si ruce bez něho umyje docela klidně (pokud ovšem komunisti neprokážou, že je jim košile Paroubkova normalizačního socialismu nakonec přece jen bližší než kabát jim tak cizí demokracie), ale pravděpodobně by to znamenalo i konec jeho kariéry coby předsedy sociální demokracie. Jestliže se v jeho straně dnes ozývají ojedinělé hlasy remcalů, po jeho definitivním odstavení by se mumlání změnilo v křik. Sociální demokraté by si konečně uvědomili, že se jim uzavřela cesta k návratu do vládních a úřednických postů, z nichž mohli ovládat penězovody do svých volebních okresů (a do svých kapes) a že mohou být dokonce vystaveni nebezpečí plynoucímu z dodnes nevyšetřených kauz Unipetrol, Biolíh a mnoha dalších.
Mirek Topolánek tak nakonec ke svému zkormoucenému výrazu ve tváři třeba ani nebude mít důvod, jeho vítězství v parlamentních volbách bude - patrně - konečně potvrzeno, a protože sociální demokraté do rychle se blížících předčasných voleb těžko najdou za Paroubka náhradu v podobě dalšího razantního demagogického aparátčíka, možná získá už sedmé volební vítězství, jakkoli to zní neuvěřitelně.