V dětství jsem hltal román klasika sci-fi H.G.Wellse Válka ve vzduchu. V roce 1908 v něm tento geniální anglický spisovatel předvídal vzdušné boje a také expanzi „žluté rasy‟, jak se Asiatům tehdy říkalo. Mimochodem, nechápu, kde se vzalo, že jsou Číňané a Japonci žlutí… Uplynulo sto dvacet let a Číňané jsou tady. Nejsou to krutoválečníci v sedadle vzdušných vehiklů, jak útok popisoval Wells. Expanze vypadá jinak.

Otevřu si počítač a šup, už na mě vyskočí reklama na čínský automobil. Výrobek firmy, o jaké jsem neslyšel. Kliknu a šup, je tam jiný automobil, taky neznámá firma. Druhá, třetí… už to trvá týden a pořád jiné firmy. Soused má elektromobil, čínský MG. Znám MG a taky jsem slyšel o BYD. Ale nějaký… ani to nebudu opakovat. Co se to děje?

Ještě v devadesátkách mi připadalo absolutně nemožné si koupit jiné než evropské auto. Po zkušenostech s anglickým výrobkem jsem se zařekl: už nikdy auto ze země se silnými odbory. Od té doby mám japonce. Že by mě čekal přechod na číňáka?

Dělám si z toho legraci, ale ve skutečnosti mě mrazí. Už proto, že ta elektrická auta jsou napojená na internet a vyžadují softwarovou údržbu. Nedávno, ve vedrech, koupila žena větrák. Krásný kousek, dokonalé provedení, prvotřídní design. Rozbalil jsem ho, vytáhl návod. Čtu. Že prý to nemá dálkové ovládání a že si mám stáhnout appku. Nabídli QR kód. Cvaknu na QR kód a vidím: Xiaomi… registrujte se na adrese…

Ani v šíleném snu. Nepůjdu do číňáka, to si raději koupím francouzské auto. Ne, tak hluboko neklesnu. Budu se držet svého japončíka, dokud mi ho nevyrve Uršula z rukou.