Novináři oslovili pár politiků a ti byli, pochopitelně, pobouřeni. Může sice působit úsměvně, že po důsledné ochraně soukromí volala i poslankyně za stranu, jež tady čtyřicet let každodenní fízlování a špiclování nařizovala a řídila, ale to na závažnosti problému nic nemění. Nebezpečí zneužití kamerových záběrů je velké a my, přiznejme, příliš velké záruky pečlivého dohledu a kontroly nemáme, přestože platí zákon o ochraně osobních údajů a na jeho dodržování dohlíží specializovaný úřad.
Zřejmě ale můžeme jen smutně pokrčit rameny. Politici, kteří nejsou na dovolené, se ještě pár dní budou bít v prsa a pronášet ohnivé odsudky, policejní velitelé nás budou po tu dobu ubezpečovat, že nebezpečí zneužití těchto systémů je minimální, a ministr vnitra či spravedlnosti nám slíbí brzké vyhotovení novely upravující i tyto prohřešky. Tím to ale také skončí.
Precedens v příbuzném oboru si ještě dobře pamatujeme. Takřka přesně před rokem začala Inspekce MV - v souvislosti s únikem části Kubiceho zprávy do médií - odposlouchávat šestačtyřicet telefonních čísel a kontrolovat hovory nejen politiků, ale i jejich přátel, ba dokonce dětí. Velký poprask, který se kolem toho tehdy strhl, postupně utichal, až nakonec nejvyšší státní zástupkyně prohlásila, že vše bylo v naprostém pořádku a nad tímto excesem se zavřela voda. Ministr Pospíšil sice ještě v říjnu chtěl pravidla pro odposlechy změnit, ale jak se zdá, skutek utek.
Hladina se rozvířila ještě jednou, to když se provalilo, že kvůli nějakému případu byl odposloucháván i prezident Klaus. Tehdy přinesl ministr Langer na Hrad mimo jiné i sumarizaci odposlechů za loňský rok - 7846 odposlouchávaných telefonních čísel! Vloni tak přibývalo skoro 22 odposlechů denně!
Opět následovala hrdinská prohlášení, že takovému množství se musí udělat přítrž, a opět ministr Pospíšil vyrukoval s plánem na nápravu a opět se rozhostilo ticho. Teď tedy máme další rozruch, špehování pomocí kamer. Můžeme si ale být jisti, že za pár dní aféra utichne a v novinách si budeme číst zas o jiné dramatické události.
Není to ale jenom selhání politiků, je to i nedůslednost novinářů. Ti netrvají na vyřešení aktuálního problému a nežádají zkvalitnění práce policistů, kteří už pátrání v terénu zaměnili za šmejdění pomocí elektronických přístrojů. Novináři místo toho hledají další otřesnou událost, aby ohromili čtenáře a zvýšili náklad listu či sledovanost stanice. Díky žurnalistické lenosti a liknavosti tak budou moci politkové i nadále vydávat ohnivá prohlášení, zatímco policisté budou dál v klidu šmírovat občany této země.
Když si uvědomíme, že kupříkladu v Kanadě, zemi s trojnásobně větším počtem obyvatel, není odposlechů víc jak dvě stě ročně, působí takové zjištění poměrně depresivně.