Díky strážníkově pitomosti nebo zapomnětlivosti jsme si tedy mohli uvědomit nejen to, že kamery nás hlídají pomalu na každém kroku, který uděláme na veřejném prostranství, ale že nám mohou zvědavě lézt i do bytu a nezákonně narušovat ten poslední kousek soukromí, který si ještě uchováváme.

Novináři oslovili pár politiků a ti byli, pochopitelně, pobouřeni. Může sice působit úsměvně, že po důsledné ochraně soukromí volala i poslankyně za stranu, jež tady čtyřicet let každodenní fízlování a špiclování nařizovala a řídila, ale to na závažnosti problému nic nemění. Nebezpečí zneužití kamerových záběrů je velké a my, přiznejme, příliš velké záruky pečlivého dohledu a kontroly nemáme, přestože platí zákon o ochraně osobních údajů a na jeho dodržování dohlíží specializovaný úřad.

Zřejmě ale můžeme jen smutně pokrčit rameny. Politici, kteří nejsou na dovolené, se ještě pár dní budou bít v prsa a pronášet ohnivé odsudky, policejní velitelé nás budou po tu dobu ubezpečovat, že nebezpečí zneužití těchto systémů je minimální, a ministr vnitra či spravedlnosti nám slíbí brzké vyhotovení novely upravující i tyto prohřešky. Tím to ale také skončí.

Precedens v příbuzném oboru si ještě dobře pamatujeme. Takřka přesně před rokem začala Inspekce MV - v souvislosti s únikem části Kubiceho zprávy do médií - odposlouchávat šestačtyřicet telefonních čísel a kontrolovat hovory nejen politiků, ale i jejich přátel, ba dokonce dětí. Velký poprask, který se kolem toho tehdy strhl, postupně utichal, až nakonec nejvyšší státní zástupkyně prohlásila, že vše bylo v naprostém pořádku a nad tímto excesem se zavřela voda. Ministr Pospíšil sice ještě v říjnu chtěl pravidla pro odposlechy změnit, ale jak se zdá, skutek utek.

Hladina se rozvířila ještě jednou, to když se provalilo, že kvůli nějakému případu byl odposloucháván i prezident Klaus. Tehdy přinesl ministr Langer na Hrad mimo jiné i sumarizaci odposlechů za loňský rok - 7846 odposlouchávaných telefonních čísel! Vloni tak přibývalo skoro 22 odposlechů denně!

Opět následovala hrdinská prohlášení, že takovému množství se musí udělat přítrž, a opět ministr Pospíšil vyrukoval s plánem na nápravu a opět se rozhostilo ticho. Teď tedy máme další rozruch, špehování pomocí kamer. Můžeme si ale být jisti, že za pár dní aféra utichne a v novinách si budeme číst zas o jiné dramatické události.

Není to ale jenom selhání politiků, je to i nedůslednost novinářů. Ti netrvají na vyřešení aktuálního problému a nežádají zkvalitnění práce policistů, kteří už pátrání v terénu zaměnili za šmejdění pomocí elektronických přístrojů. Novináři místo toho hledají další otřesnou událost, aby ohromili čtenáře a zvýšili náklad listu či sledovanost stanice. Díky žurnalistické lenosti a liknavosti tak budou moci politkové i nadále vydávat ohnivá prohlášení, zatímco policisté budou dál v klidu šmírovat občany této země.

Když si uvědomíme, že kupříkladu v Kanadě, zemi s trojnásobně větším počtem obyvatel, není odposlechů víc jak dvě stě ročně, působí takové zjištění poměrně depresivně.