Pravidelní čtenáři se mi budou smát, že popírám sám sebe. Obrním se ale výrokem Miloše Zemana „jen blbec nemění své názory“. Můj dosavadní názor na jmenování/nejmenování ministrů Hradem souzněl s míněním, jak se zdá, většinovým: měl by v tom být zjednán pořádek, někdo by měl rozhodnout, jak to má být. Pak přestanou nejasnosti.

Je to spor starého data. S jmenováním některých ministrů měli problémy i předchozí prezidenti, Havel, Klaus i Zeman. Nikdy to ale nebylo tak ostré jako teď. Mnozí naléhají na Andreje Babiše, aby podal kompetenční žalobu a nechal Ústavní soud rozhodnout. Babiš to udělat nechce. Neřekl proč, jiní to vyjadřují za něho. Ústavní soud sestává převážně z osob jmenovaných aktuálním prezidentem a je silná pravděpodobnost, že ve sporu o Filipa Turka dají za pravdu jemu, tedy že má právo jmenovaného kandidáta nejmenovat. Nechme tuto hypotézu stranou a podívejme se na dvě možnosti.

První varianta: Do ústavy se napíše něco jako „prezident je povinen jmenovat navrženého ministra“. Tím pádem se naprosto vzdá svého vlivu na sestavení vlády a jeho role skončí jmenováním premiéra. Ten pak může navrhnout kohokoli podle své vůle. Akt jmenování by pak byl absolutně formální a posílila by se prezidentova role „kladeče věnců“ nebo taky „notáře“. Pak by bylo nejjednodušší celý ceremoniál zrušit coby zbytečnost.

Druhá varianta: Do ústavy se napíše něco jako „prezident po zralém uvážení jmenuje navrženého ministra“. Tím pádem získá zásadní vliv na sestavení vlády a jeho role se přinejmenším srovná s rolí premiéra a jsme až po uši v poloprezidentském režimu. Pak by bylo nejjednodušší roli premiéra zrušit coby zbytečnost, kdybych to měl hnát až do extrému.

Co tedy s tím? Je to prosté, milý Watsone: nechat to být, jak to je. Tím, že je ústava v zásadním bodě nejasná, otevírá prostor pro politická jednání a pro kontrolu extrémních rozhodnutí. Faktem přímé volby získal prezident zásadní politický výtlak. Je tudíž přirozené, že se vyjadřuje i ke složení vlády. Má právo ustoupit, ale i trvat na svém (Zeman v případě Lipavského ustoupil, Pavel trvá na svém v kauze Turek). Výsledkem je… dejme tomu politický pohyb. Pro demokracii je ale pohyb typický, její síla je v pružnosti.

Vezměme si současný spor o Turka. Je to snad špatně, že nastal? To ukáže budoucnost. Zdá se, že se upevnily vztahy Strakovy akademie a Hradu. Hlavní proud opozice sice dál trvá na antibabišismu, ale už to nezní tak odhodlaně a rýsují se i alternativní řešení. Motoristé mají šanci se obhájit: Macinka v roli dvouministra v době, kdy se Evropa dává do pohybu, má příležitost ukázat se novým Metternichem nebo Talleyrandem (berte to jako ironii, spíš myslím, že shoří jak papírový čert) a právě tak Turek má prostor k tomu, aby se předvedl. Zatím nestihl letadlo na Kypr, ale prostor k excelenci mu zůstává. Hlavně se vyvarujme rozhodnutí, která mají dlouhodobý dopad a reagují na aktuální dění. Konec konců, takto došlo i ke zřízení přímé volby prezidenta. Když už se to stalo, nechme to, jak to je a prezidenta ani neoslabujme, ani neposilujme.