Při pohledu na dění okolo Tomia Okamury se člověku mimoděk dere na mysl vzpomínka na jiného podnikatele v cestovním ruchu, na Václava Fischera. Ten jako miláček médií a celé společnosti v roce 1999 jednoznačně zvítězil v doplňovacích volbách do Senátu a na tři roky se stal prvním nezávislým senátorem v republice.

Během svého působení v politice se ovšem nijak neprojevil a po skončení mandátu v roce 2002 z ní za naprostého nezájmu veřejnosti odešel. Jeho cestovka zkrachovala, dlouhá léta se ještě soudil a před šesti lety se dokonce vzdal českého občanství. Básnicky by se dal přirovnat k meteoru, příměr by ale byl vhodnější za použití termínu meteorit - proletěl, zazářil a tvrdě dopadl.

Nejinak by tomu mohlo být i s panem Okamurou. Prozatím jeho hvězda stoupá, je oblíben on i články na jeho blogu, pořádá vystoupení po republice, buduje si image úspěšného podnikatele, rozdává rozhovory i fotografie. Díky svému původu nepůsobí směšně ani v kimonu se samurajským mečem v ruce. Svoje angažmá v politice by si však měl přece jenom ještě rozmyslet, už nyní se objevují zmínky, že jeho podnikání není tak úžasné a prosperující, jak nám tvrdí média, a že není tak zcela nezávislý, jak by o sobě rád četl. Jeden takový, fakty podložený článek si můžete přečíst zde.

Být viděn ve společnosti politiků "napříč spektrem" je jistě dobré pro obchod a vlastní popularitu. Být ale součástí exekutivy už nic dobrého přinést nemusí - individualita se vytratí, kouzlo osobnosti vybledne a veřejnost na člověka nakonec hledí jen jako na jednu z nerozeznatelných postaviček v politickém panoptiku (pokud dotyčný zrovna není uřvaným ordinérním poslancem).

A co se toho Hradu týká... S tím bychom měli počkat přinejmenším do té doby, než se dozvíme, zda nějaká přímá volba prezidenta v České republice vůbec bude. Zatím to v Senátu dvakrát jednoznačně nevypadá, kupříkladu v 41členném klubu ČSSD pro ni hodlá zvednout ruku pouze 25 senátorů.