Asi největší kapky dostal od komentátora Práva, který – dovolávaje se Boha! – označil jeho výroky za větší nehoráznost, než jaká zazněla z úst íránského velvyslance při OSN kritizujícího diskriminaci žen v České republice.

Přitom Nečas označil jednání soudců za politickou agitaci zcela právem – kdo nevěří, nechť si poslechne záznam z jednání. Ministr Julínek si v Brně musel připadat jak Cimrmanův „sprostý podezřelý“ a k dokonalému výslechu scházela už snad jen „metoda gumových hadiček“.

Celá kauza poplatků u lékaře je zpolitizovaná od začátku, největší vinu na tom ale má bohužel Ústavní soud. Nikoliv rétorikou některých svých soudců, byť nad ní nejeden z nás kroutí v údivu hlavou, ale tím, že otázku poplatků vůbec připustil. Ono to totiž vypadá, jako by soudci (a soudkyně, abychom se nedopustili diskriminace) Ústavu vůbec nečetli. Poplatky u lékaře a v nemocnicích totiž do soudní síně vůbec nepatří a je smutné, že se do této problematiky Ústavní soud nechal zatáhnout, zatímco ji měl hned na začátku odmítnout projednávat. Soudci měli namísto výslechu dvou členů vlády připomenout komunisticko-socialistické opozici, že v tomto státě stále ještě platí Ústava České republiky, jejíž nedílnou součástí je Listina práv a svobod. A pokud ji navrhovatelé neznají, měli by si své vědomosti osvěžit a soustředit se zejména na její hlavu čtvrtou, článek 31, který jasně říká:

Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Jestliže tedy do podmínek zdravotní péče zahrnul zákon placení regulačních poplatků, měli navrhovatelé srazit paty a odejít se svěšenou hlavou, protože touto částí jejich žaloby by se soud vůbec nezabýval. K žádné „politické agitaci“, jak počínání soudu označil Petr Nečas, by pak vůbec nedošlo.