Celý ten nesmysl, celý ten zločin by nebyl možný bez podpory velké části obyvatelstva, bohužel té části, která byla reprezentovaná akčnější a cílevědomější sílou. Nemá smysl nad tím plakat, ani po šedesáti letech. Nad čím má smysl plakat je to, že komunisté nebyli postaveni mimo zákon v době, kdy probíhala změna poměrů, že nebyli pohnáni k zodpovědnosti jednotlivci odpovědní za zločiny (protože díky právní kličce by byli souzeni podle zákonů zločinného státu, který si zákony kroutil podle svého), a má smysl plakat hlavně nad tím, že jeden volič z pěti je podporuje dodnes.
Přese všechno, co se stalo, co se provalilo, přes to, že prožíváme konjunkturu, kterou nám budou příští generace závidět, přestože máme poprvé v dějinách seriózní mezinárodní zastání, přestože máme demokratický režim, v němž se střídají vlády v podstatě stabilní, v podstatě seriózní a v podstatě prozíravé.

Právě to v podstatě je bludný kořen, o který tolik lidí klopýtá. To, že sociální demokracie měla v čele Stanislava Grosse a nyní má v čele Jiřího Paroubka neznamená, že to není slušná demokratická strana. To, že mezi představou kultivovaného ministerského předsedy demokratického evropského státu a realitou Mirka Topolánka je rozdíl o šíři Marianského příkopu neznamená, že ODS není slušná demokratická strana. Výročí, které si dnes připomínáme, by nám mělo pročistit oči a srovnat optiku. To, co nás štve, to jsou zanedbatelné a v čase pomíjející prkotiny vedle té zásadní podstaty, že jsme demokratický stát, že jdeme správný směrem a že za téměř dvacet let jsme ušli obrovský kus cesty. To šílené výročí bychom neměli využít k sebelítosti a sebemrskačství. Je dobře ho využít k porovnání optiky. Na těch propastných rozdílech lze dobře vidět, kde jsme byli tenkrát, kde jsme byli v roce 1989 a kde jsme nyní. Kdo při tomto srovnávacím pohledu propadá skepsi, by si opravdu měl promnout oči.