Prezident Klaus vetoval zákon o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Jeho argumentace má svoji logiku. Podle něho není důvod k tomu, aby se podnikání ve filmovém průmyslu mělo podporovat, když hudba, literatura, výtvarné umění nebo divadlo se nepodporují, zdůvodňuje prezident svoje rozhodnutí.

Má to samozřejmě mnoho háčků. Jako že sport se podporuje a bez státní podpory by divadla brzy musela zatáhnout opony naposledy. Podstatný rozdíl mezi kinematografií a dejme tomu literaturou je právě v průmyslové povaze filmu. Kinematografie je výrobně, a tudíž i finančně nejnáročnější umělecké odvětví. Architekty zaplatí investoři, pokud se najdou, ale bez podpory by kinematografie dopadla stejně jako divadlo. Zatáhla by oponu.

Ovšem podstatná je ještě jiná stránka věci. Ať je navrhovaný zákon obhajitelný nebo neobhajitelný, schválil ho parlament, tedy schválili ho volení zástupci veřejnosti. Prezidentské veto by mělo být uplatněno v okamžiku, kdy hrozí nějaký zásadní legislativní přehmat. Toto je ale projev názoru, podloženého silnou ideologií. Na Hradě prostě sedí člověk, který zastává ideologii hospodářské ne-intervence státu. Ať správný nebo nesprávný, je to prostě názor. A je to přinejmenším podivné, že naše ústava umožňuje uplatňovat názor jednoho člověka proti vůli zákonodárných sborů.

Jarolím to zabalil

Místopředseda Věcí veřejných Tomáš Jarolím odchází ze strany a opouští funkce. Už ho nebaví být každých čtrnáct dní u soudu nebo na policii. Pravým důvodem by ale mělo být to, že Věci veřejné už očividně nebaví veřejnost. Pak by to byl pro ostatní členy příklad hodný následování.