Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Kdyz muze intervenci a dobrou radou zastavit vydani knihy zmocnenkyne vlady Klara Simackova-Laurencikova, proc ne nela8 ?

Ukrajinský poslanec Arten Dmytruk veřejně obvinil Zelenskeho, že si u SBU objednal jeho vraždu, že jej nechal brutálně zmlátit a že nezákonně drží tisíce lidí na základnách SBU...

https://www.oneindia.com/videos/ukrainian-mp-artyo...

Slabota, nechat ho takhle kecat. Kdyby vypadl z okna nebo čuchnul k novičoku, jak je jinde obvyklé, bylo by vymalováno.

Sociální demokracie slibuje důchodcům 10.000 korun ročně navíc, chce snížit zdanění práce a zajistit růst minimální mzdy na 31.000 korun v roce 2028. Programové cíle pro podzimní volby do Sněmovny představila na stranické konferenci v Praze předsedkyně SOCDEM Jana Maláčová." -

To je šikulka, co ? A to není všechno. V týdnů také prohlásila, že zajistí všem umístění dětí do jeslí a školek. Asi je přes noc postaví....

Babiš 2.0

Kulidakis opět přesný...

https://1url.cz/11mSi

Jako kdybychom neměli dost vlastních komoušů, ještě ti řečtí ....

Závěr z toho deníku zadržené Kanaďanky je natolik zarážející, že jej dám sem dopředu:

Skutečnost se stala jasnou: zadržení v Ice není jen byrokratickou noční můrou. Je to byznys. Tato zařízení jsou v soukromém vlastnictví a jsou provozována za účelem zisku.

Společnosti jako CoreCivic a GEO Group dostávají vládní financování na základě počtu zadržených osob, a proto lobbují za přísnější imigrační politiku. Je to výnosný byznys: CoreCivic vydělala na zakázkách v oblasti ICE za jediný rok více než 560 milionů dolarů. Skupina GEO Group vydělala v roce 2024 na smlouvách s Ice více než 763 milionů dolarů.

Čím více zadržených, tím více peněz. Je logické, že tyto společnosti nemají žádnou motivaci k rychlému propouštění lidí. To, co jsem zažila, mi konečně začalo dávat smysl.

Tohle není jen můj příběh. Je to příběh tisíců a tisíců lidí, kteří jsou stále uvězněni v systému, jenž profituje z jejich utrpení. Píšu o něm v naději, že někdo tam venku - někdo, kdo má moc něco z toho změnit - může pomoci něco udělat.

Síla, které jsem byla svědkem u těch žen, láska, kterou dávaly navzdory svému utrpení, je to, co mi dává víru. Víru, že bez ohledu na to, jak chybný je systém, jak kruté jsou okolnosti, lidskost vždycky prozáří.

I na těch nejtemnějších místech, v těch nejrozbitějších systémech, lidskost přetrvává. Někdy se projevuje v těch nejmenších, nejneočekávanějších projevech laskavosti: společné jídlo, zašeptaná modlitba, ruka podaná ve tmě. Určuje nás láska, kterou rozdáváme, odvaha, kterou sbíráme, a pravdy, které jsme ochotni říkat.

Zdroj: https://www.theguardian.com/us-news/2025/mar/19/ca...

Kam asi patří fantastové, kteří se občas hlásí se zlepšovacím návrhem na bezuhlíkovou výrobu surového železa nebo alternativně na napájení ocelářských obloukových pecí z občasných zdrojů elektrické energie.

https://www.facebook.com/rajchl.jindrich/videos/64...

Rajchl má popiči. Dal se k Okamurovi a ten ho zlikviduje.

Příběh Kanaďanky, která byla (jako spousta ostatních) vláčena po amerických věznicích a vystavena psychickému i fyzickému teroru, aniž cokoliv spáchala:

Trčela jsem v mrazivé cele bez vysvětlení, přestože jsem nakonec měla právníky a pozornost médií. Přesto jsem měla ve srovnání s ostatními štěstí, píše v otřesném svědectví Jasmine Mooneyová

Nebylo žádné vysvětlení, žádné varování. V jednu chvíli jsem byla na imigračním úřadě a mluvila s úředníkem o svém pracovním vízu, které mi bylo schváleno před několika měsíci a umožňovalo mi, Kanaďance, pracovat v USA. V další chvíli mi řekli, abych dala ruce ke zdi, a prohledali mě jako zločince, načež mě poslali do detenčního centra Ice bez možnosti promluvit si s právníkem.

Vyrostla jsem ve Whitehorse v Yukonu, malém městě v nejsevernější části Kanady. Vždycky jsem věděla, že chci v životě udělat něco většího. Brzy jsem odešla z domova a přestěhovala se do Vancouveru v Britské Kolumbii, kde jsem si vybudovaal kariéru zahrnující několik odvětví - herectví ve filmu a televizi, vlastnictví barů a restaurací, překupování bytů a správu Airbnb.

Po třicítce jsem našla svou opravdovou vášeň v oblasti zdraví a wellness. Dostala jsem příležitost pomoci uvést na trh americkou značku zdravotních toniků s názvem Holy! Water - což znamenalo přestěhovat se do USA.

Na druhý pokus mi bylo uděleno obchodní pracovní vízum Nafta, které umožňuje kanadským a mexickým občanům pracovat v USA ve specifických odborných profesích. Je tedy samozřejmé, že nemám žádný záznam v trestním rejstříku.

Začala jsem pracovat v Kalifornii a opakovaně jsem cestovala mezi Kanadou a USA tam a zpět bez jakýchkoli komplikací - až jednoho dne, po návratu do USA, se mě pohraniční úředník vyptával na mé původní zamítnutí a následné schválení víza. Zeptal se, proč jsem jela podruhé žádat o vízum na hranice do San Diega. Vysvětlila jsem mu, že tam má kancelář můj právník a že mě chtěl doprovodit, aby se ujistil, že nenastanou žádné problémy.

Po dlouhém výslechu mi policista řekl, že mu to připadá „podezřelé“ a že mé vízum nebylo řádně vyřízeno. Tvrdil, že také nemohu pracovat pro společnost v USA, která využívá konopí - jednu ze složek nápoje. Vízum mi zrušil a sdělil mi, že pro společnost mohu nadále pracovat z Kanady, ale pokud se budu chtít vrátit do USA, budu muset znovu požádat o vízum.

Byla jsem zdrcená; právě jsem si začala budovat život v Kalifornii. Zůstala jsem v Kanadě několik dalších měsíců a nakonec mi byla nabídnuta podobná pozice u jiné značky zaměřené na zdraví a wellness.

Znovu jsem zahájila vízový proces a vrátila se na stejný imigrační úřad na hranicích v San Diegu, protože tam už moje vízum vyřizovali dříve a znala jsem ho. Uplynuly hodiny a na můj případ se objevilo mnoho zmatených názorů. Úřednice, s kterou jsem mluvila, byl milá, ale řekla mi, že vzhledem k mým předchozím problémům musím o vízum požádat prostřednictvím konzulátu. Řekla jsem jí, že jsem nevěděla, že musím žádat tímto způsobem, ale neměla jsem s tím problém.

Pak řekla něco zvláštního: „Neudělal jste nic špatného. Nemáte žádné potíže, nejste zločinec“.

Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: Proč to říkala? Samozřejmě že nejsem zločinec!

Pak mi řekla, že mě musí poslat zpátky do Kanady. To se mě netýkalo; předpokládala jsem, že si prostě objednám letenku domů. Ale když jsem seděla a hledala letenky, přistoupil ke mně nějaký muž.

„Pojďte se mnou,“ řekl.

Žádné vysvětlení, žádné varování. Zavedl mě do místnosti, vzal mi z rukou věci a přikázal mi, abych se rukama opřela o zeď. Žena mě okamžitě začala prohledávat. Příkazy přicházely rychle jeden za druhým, příliš rychle na to, abych je zpracovala.

Vzali mi boty a vytrhli tkaničky. „Co to děláte? Co se děje?“ Zeptal jsem se. „Zadržují vás.“ „Já tomu nerozumím. Co to znamená? Na jak dlouho?“ „Nevím.“

To byla odpověď na téměř každou otázku, kterou jsem v následujících dvou týdnech položila: „Nevím.“

"Musíme získat zpět naše základny ve východní Evropě, musíme se vrátit do Berlína, budeme muset Pobaltí znovu naučit milovat ruský jazyk. Máme před sebou spoustu práce," prohlásil Solovjov ve svém pořadu. Základny měl Sovětský svaz i v bývalém Československu.

Zdroj: https://tn.nova.cz/

A co na to konečníková s pitomiem? Ale jistěéééé, voni s tou prací ruSSákům rádi pomůžou a nakonec se i bureš eště rád přidá

To máte pocit, že nějaký novinář rozhoduje o ruské politice?

A který novinář rozhoduje o české politice, Šafr?...

„Nadále budeme dělat vše, co je v našich silách, abychom poskytli podporu bratrskému srbskému lidu,“ řekl Sergej Šojgu podle agentury Interfax. „Srbové mohou vždy spoléhat na pomoc Ruska v jakýchkoliv otázkách.“

Aha. Tak to asi na popud srbského lidu začnou brzo ruSSáci střílet v Bělehradě do lidí. Jako třeba v Maďarsku 1956. A ještě to čabajkářům nestačilo.

Vypadá to, že mladší Srbové už o vládu s ruskou podporou moc nestojí.