Je to v poslední době jako na jevišti. Mezinárodní situace se zostřuje, vraždí se, válčí se, kradou se data. V okamžiku, kdy Česká republika, především pak její vláda, projeví solidaritu se spojenci z demokratických zemí Západu, scéna se rozsvítí a nastoupí sbor Alexandrovců: v čele prezident republiky Miloš Zeman, jemu u nohou se přičinlivě pinoží mluvčí Ovčáček, v pozadí bezpečnostní expert Jan Schneider, poté komunisté a pravicoví extremisté a spustí chór. 

Z toho všeho je nejvíc pozoruhodná servilita komunistů vůči Rusku, nejen našich – v Itálii už demonstrují. Pamětníci si vzpomenou na akce typu Ruce pryč od Koreje – tam šlo o to přidržet Kim Ir-sena u moci, což se nakonec podařilo, dokonce v původních hranicích, čímž vznikl koncentrák, v němž jsou lidé mučeni a hladem umírají dodnes. Pohled na ty proruské řiťolezce je bizarní, měli by opravdu vyfasovat ty placaté oficírské čepice jako mají Alexandrovci. Noty mají, to čtení jim jde dobře a mají i posluchače a těší se i aplausu. Příliš hluboce je u nás vžit instinkt vzdoru vůči vrchnosti a když něco říkají ministři a je to v televizi, je to určitě špatně, to je reflex mnoha lidí. Aby to takhle fungovalo, na to není potřeba žádná hybridní válka. Je to prostě v nás. Takže tleskáme našim Alexandrovcům – a volíme je, čímž mám na mysli Miloše Zemana.

Nic povzbudivého pro budoucnost v tom není. Nicméně pozitivní prvky tu jsou: ta kooperace ANO s levicovými a pravicovými extremisty předepisovaná Putinovou spojkou Zemanem se pomaličku sune do sféry nemožnosti. Vždyť ti poslanci ANO by se museli stydět při holení se podívat do zrcadla, kdyby něco takového podpořili!