V pátek se počet hesel internetové encyklopedie Wikipedie přehoupl v její české verzi přes sto tisíc. Bez „encyklopedického ústavu“, bez kamenné budovy na nábřeží plné sekretářek a kafíčka. Je to je něco, nač můžeme být pyšní. Tedy... hlavně mají být pyšní ti, kdo se o to zasloužili.

Tento monumentální celosvětový projekt patří k tomu nejlepšímu, co na internetu je. Fascinuje mě i z hlediska mravního. Kolik je na světě lidí schopných nezištně pracovat k prospěchu jiných. Naše doba je pokládána za éru sobectví a ziskuchtivosti. Wikipedie zdaleka není jediný projev toho nejlepšího, co v člověku je - jenomže na rozdíl od jiných aktivit je kdykoli a kdekoli po internetu přístupná.

Jistě dojde k efektu sněhové koule: teď je zřetelné, že "to má smysl" a že "to" stojí za námahu. Tento obrovský úspěch jistě přivede ke společné práci další dobrovolníky, kteří až dosud o projektu nevěděli nebo mu nepřikládali váhu. A těm, kdo se o úspěch zasloužili, je dlužno a slušno říci – děkujeme.

Nedá mi to a musím se ještě vrátit k té Lisabonské smlouvě, když už jsem do tématu rejpnul. Píši tento text v pátek, nicméně dá se tušit, jak se naše vláda k dalšímu ratifikačnímu procesu postaví. Je mnoho argumentů pro jeho zastavení, nicméně i premiér Topolánek se dnes vyjádřil, že na ratifikaci smlouvy u nás by vsadil. Přesto se stále ozývá nepočítaně škarohlídů, kteří se staví proti našemu „ujařmení“.

Kde zůstala ta národní hrdost?

Momentálně u české verze Wikipedie. Dnes večer jedu do té Evropy na dovolenou. Bez pasu. Až se vrátím, určitě se pokusím nějaký článek do Wikipedie přidat. To je totiž projev suverénního češství, který má podle mě smysl.