Prosazuje to Jiří Čunek a nyní i Petr Robejšek za Realisty: měla by se obnovit povinná vojenská služba, tříměsíční vojenský výcvik. Mívali jsme dvouletou vojenskou službu a vposledku se hon na modrou knížku stal národním sportem.
Modrá knížka, připomínám pro ne-pamětníky, bylo zdravotní osvobození od vojny. U nás máme profesionální armádu od roku 2005, vojenskou povinnost zavedl roku 1781 císař Josef II., byla doživotní, pak se zkracovala a od roku 1845 na pouhých osm let – narukoval a měl to za pár.
Ona ta profesionální vojenská služba coby idea u nás vznikala v idylické době, kdy představa vojenského konfliktu klasického typu byla iluzorní. Předpokládalo se, že armáda bude cosi jako profesionální sbor politických hasičů – a tak v podstatě funguje, vojáci bývají vysílání na mise do zahraničí, případně zasahují doma při živelných pohromách, najmě záplavách. Iluze odplavil čas a dnes už je zřejmé, že určitá ostražitost je rozhodně na místě.
Návrat základní služby, byť tříměsíční, by byl zásah velmi náročný po všech stránkách, materiálních, personálních i finančních. Pamětníci povinné vojny budou vyprávět, že skutečnému výcviku bylo věnováno z těch dvou let vcelku minimum času – většinu vyplňovala buzerace a flákání. Však taky pamětníci si obvykle nestěžují na nějaká fyzická strádání jako spíš na nudu a ustavičný kontakt s blbostí.
Nebude to snadné dojít ke konceptu základní vojenské služby a kdo ví, zda k němu dojdeme. Je ale dobře o věci mluvit a připomínat, že sice to není nic, co by si kdo soudný od srdce přál, ale že za stávající situace a vzhledem k vyhlídkám je to něco krajně žádoucího.