Je to jako když se dva perou a ten třetí se směje. Vítězem se stal Igor Matovič, původně vydavatel inzertních novin (vzpomeneme si u nás na Jana Kudláčka, velmi politicky vyhraněného), předák seskupení Obyčejní lidé a Nezávislé osobnosti. Už tahle sázka na obyčejnost a politickou nezávislost charakterizuje jeho hlavní trumf. A opět – přinejmenším vizuální – paralela, také Andrej Babiš tvrdil voličům, že ANO není „jako oni“, a vyhrává dodnes. Jenže Matovič nemá na zádech tu šílenou krosnu se zátěží multimiliardového podniku.

Co chystá? Alespoň slovně totéž, co Bartošovi Piráti, když pomalovali svůj volební autobus výjevy z kriminálu. Podle něho dosavadní Ficova vláda je hydra, která musí do basy. Odmítá výhody pro homosexuály, legalizaci drog a kvóty pro utečence. Už z toho je vidět, že Slovensko čeká velmi turbulentní budoucnost. Matovič vyhrál, ale se svými 25 procenty a 53 křesly musí do koalice. S kým? Smer je druhý a má 38 poslanců, to znamená, že není zadupaný do země. Těsně před finálním součtem to vypadalo na další čtyři strany v parlamentu včetně Kotlebových fašistů. Tandem PS Spolu neprošel, zbývá tedy SME rodina,SaS a Za ĺudí. Parlament má 150 poslanců, k většině je tedy třeba 76 hlasů. Matovič tudíž potřebuje dva koaliční partnery. Je to vyhraněná osobnost, kdo se vedle něho postaví, ocitne se ve stínu. Však i naší opozici se nechce jít k Babišovi pod záminkou „on by nás převálcoval“. Ficův Smer má pořád ještě dost křesel, aby dokázal nějakou usmolenou koalici slepit. Každopádně u našich sousedů posunuly volby do popředí osobnost tak výraznou, že se nudit nebudeme. Naskýtá se otázka, nešlo by tohohle Slováka přetáhnout k nám, aby jiného Slováka vykop?

NATO se podvoluje vydírání Turecka

Na článek 4 Washingtonské dohody se odvolává Turecko, když požádalo o svolání konzultační schůze zástupců členských států NATO. Podle článku 4 může kterýkoli člen požadovat konzultace, pokud je ohrožena jeho územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost. V dané chvíli Turecko operuje na syrském území, tedy ohrožuje územní celistvost sousedního státu. 

Jeho politická nezávislost tím ohrožena není, naopak, turecký diktátor si vnitřním terorem a válečným dobrodružstvím upevňuje svoji moc. Odvolání na bezpečnost je vágní a používali ho všichni agresoři dějin, krásně to ironizuje Karel Čapek v apokryfním dopise Alexandra Makedonského Aristotelovi. Setkání představitelů NATO se za Turecko postavilo za situace, kdy se syrský prezident pokouší získat pod kontrolu své vlády poslední území ovládané islamskými teroristy, oblast Idlib. Formálně ta schůzka odpovídá na smrt tureckých vojáků. Ta je bezesporu politováníhodná, ovšem s tím, že ti vojáci nebyli doma v Turecku, ale na území cizího státu a bojovali proti armádě onoho státu.

Důvod tohoto hlavolamu? Jistě v tom hraje roli hrozba, že Turecko umožní masivní vpád uprchlíků před válkou do Evropy.

Je to všechno k zlosti. NATO je naše obranná aliance a přejme si, aby byla co nejsilnější a její váha aby byla tak velká, že by protivníka odrazovala od dobrodružství. Což pořád je. Těžko ale čekat, že Sýrie a její spojenec Rusko couvne před přijatým prohlášením NATO a vzdá se dalších pokusů ovládnout poslední zbytek syrského území v islamistických rukách. Něco vyžadovat a nedostat to, to je přiznání slabosti. Což by si obranná aliance neměla dovolovat.