Tato slova jsme během dvou dnů lidoveckého sjezdu od Jiřího Čunka neslyšeli. Pronesl je totiž irský premiér Bertie Ahern, když před pár dny oznamoval, že se rozhodl odstoupit kvůli vyšetřování nejasností kolem svého financování. Možná si měl lidovecký předseda vzít z předsedy strany Fianna Fáil příklad.

Bertie Ahern byl starostou Dublinu, schopným ministrem financí, poté předsedou strany a následně i premiérem. Ve své funkci prosadil snížení daní, za jeho vlády výrazně vzrostla ekonomika země a zejména – ruku v ruce s Tony Blairem – dosáhl mírového uspořádání Severního Irska. Jiří Čunek se Ahernovi vzdáleně podobá. Úspěšně zastával funkci starosty a jeho popularita nesmírně vzrostla, když ze zchátralé ruiny uprostřed města vystěhoval neplatiče nájemného. Z radnice se vyhoupl do senátorského křesla, stal se předsedou strany a poté i místopředsedou vlády Mirka Topolánka.

I v jiné, byť mnohem nepříjemnější oblasti se osudy obou politiků podobají. Na Jiřího Čunka vyplavaly podezřelé finanční machinace, na Bertieho Aherna rovněž, v obou případech šlo o skutky, které se udály v poměrně vzdálené době, a oba mužové jsou vystaveni soustředěnému tlaku opozice i médií. Jenže tady už se kroky irského premiéra a českého vicepremiéra liší. Přestože Ahern dokázal přivést svou stranu k dvojímu volebnímu vítězství a stát se dvakrát za sebou premiérem, pochopil, že jeho problémy stranu i zemi zatěžují, a proto se rozhodl rezignovat. Na rozdíl od něj Čunek tvrdošíjně setrvává na místě předsedy strany a vládu musel opustit – aby se do ní vrátil až po tvrdém nátlaku na Topolánka a za cenu bolestného ústupku Karla Schwarzenberga. Ministerskou agendu příliš nezvládá, celou dobu se věnuje řešení svých problémů a vládě způsobuje jen těžkosti. Jeho počáteční obliba se vytratila a nyní je vnímán spíš jako neobratný, potíže přinášející politik. Příkop mezi levým a pravým křídlem v jeho straně se prohlubuje, volební preference klesají k pětiprocentní hranici a členů rapidně ubývá. Zatímco Fianna Fáil si o budoucnost starosti dělat nemusí, křesťanští demokraté příliš radostné vyhlídky nemají.

Bohužel, Jiří Čunek nepochopil, že nemá útočit na své spolustraníky, ale že má pohledět nejprve sám na sebe, protože on je ten, kdo stranu rozděluje a kdo ji dovedl na krok od propasti. Nedokázal napodobit Aherna, který zbavil stranu těžkého břemene, Čunek naopak té svojí uvázal balvan na krku ještě pevněji.

Proto lze na program lidovců hledět jen s hořkým pousmáním, nazvali jej totiž velice optimisticky – Program 2020. Naději ve svou přizpůsobivost ale neztrácejí, jak o tom v pardubickém sále svědčila zástěna tvořená modrou a oranžovou plochou. Zatím tam převládala barva modrá. Zatím, protože Mirek Topolánek už jim na sjezdu řekl, že jeho trpělivost má také své meze a jestli se jim vládní reforma nelíbí, v koalici je nikdo násilím držet nebude.