Jihomoravské tornádo odkrylo i dobré stránky lidské povahy. Finanční sbírky překročily hranici jedné miliardy, pomáhají i dobrovolníci a taky stát nabídl pomoc kromě už tradičně efektivního zásahu hasičů, policistů, zdravotníků i vojáků. To je tedy pozitivní stránka neštěstí, které postihlo tolik lidí a udělalo jim trvalý zásek do života.

Muselo to ale být ze strany státu provázeno trapnostmi toho typu, jako jsou úvahy, že na státní pomoc nemají plný nárok ti postižení, kteří mají uzavřenou pojistku, a že pomoc bude krácena o příspěvky ze sbírek? To je tak usmoleně chalupnické, až se nechce věřit, že to někoho může vůbec napadnout. Proč tedy i to málo, co stát dělá dobře, musí ve výsledku vypadat tak blbě?

Doslova do dějin ovšem vstoupí výkon státu předvedený kolem vypovězení ruských diplomatů z Prahy. To je naprosto v dějinách ojedinělý akt vzpřímenosti před Ruskem, vyhazovem se přerušila tradice nahrbenosti, jak ji zahájili ve čtyřicátých letech Edvard Beneš i Jan Masaryk… po osmdesáti letech! Doufejme, že nebude navázána. Ovšem tento nesporný úspěch je bohužel opět zastíněn trapným výstupem Jana Hamáčka, jeho groteskou s odletem do Moskvy a následným nevěrohodným vykrucováním.

Musí to tak být?

Asi ano, trapnost vládní garnitury, i to je součást národní tradice,

Žertík

Skončil dvousvátek a zaslechl jsem žertík na jeho vrub – že jeden den slavíme dva týpky, kteří k nám přivedli flanďáky, a druhý den slavíme týpka, kterého flanďáci upálili.