Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek si v závěru minulého týdne udělal výlet do Bavorska a při té příležitosti se dopustil činu, který mu u nás vynesl slova uznání od jedněch a slova odsudku od druhých. V mnichovském Sudetoněmeckém domě položil věnec na uctění památky odsunutých Němců.

Tímto lidským gestem rozčílil komunisty, naopak pochvalně to komentoval místopředseda TOP 09 Kalousek (předseda strany se k tomu nevyjádřil). Europoslanec za ODS Jan Zahradil se premiéra Sobotky dotázal, zda Bělobrádek byl sídle Sudetoněmeckého landsmanšaftu jako reprezentant české vlády.

Přestože se nám naši novináři, dokumentaristé a filmaři posledních pětadvacet let snaží vsugerovat, že jsme tím nejohavnějším národem na světě, protože jsme vyhnali sudetské Němce, se svou propagandou dosud nebyli příliš úspěšní. Lidé totiž vědí, že nejdřív bylo hitlerovské Německo, pak Henleinova Sudetoněmecká strana, poté přišla Mnichovská dohoda a vyhnání Čechů z pohraničí a skončilo to Protektorátem Čechy a Morava – a během celé této doby Němci vraždili Čechy. Přes tři sta tisíc Čechů. Těžko se potom divit, že po osvobození někdo podlehl touze po odplatě a vzal spravednost do vlastních rukou.

Bohuslav Sobotka tedy zaujal správný postoj a zachoval se jako sebevědomý předseda vlády nezávislé země. Jednoznačně prohlásil, že podobná gesta jako to Bělobrádkovo pomáhají smíření, ale my nesmíme zaměňovat příčinu s následkem. 

Tím by to mělo také skončit. Ano, poválečné zločiny byly strašné, ale nedošlo by k nim nebýt mnohem hroznějších zločinů, které tomu předcházely.