Generál Ratko Mladič zemřel ve vězení, kde si odpykával trest doživotí, jsa k němu odsouzen Mezinárodním soudním dvorem v Haagu

Není smyslem tohoto blogu vypočítávat veškeré zločiny, kterých se tento jedinec dopustil. Bohatě by stačil masakr v Srebrenici, kde bylo povražděno cca 8.000,- mužů a chlapců. Svědkové tvrdí, že chlapcům rozdával před jejich popravou bonbóny. Na okraj lze zmínit blokádu Sarajeva, trvající tři roky, odkud z kopců stříleli snajpři obyčejné lidi jako zvěř na safari.

Rozpad Jugoslávie v 90. letech minulého století po smrti Josipa Tita vyvolal národností třenice v tomto po 2. světové válce slepeném útvaru z tzv. svazových republik. Při podobných historických otřesech se vždy vynoří podivné figury, v době klidných časů upozaděné, jež začnou realizovat své vidění světa a to bez ohledu na mínění ostatních. Příležitost, jak ukázat tu svou pravou podstatu, která v dobách stability a klidu nemá podhoubí. Z obyčejného pivního strejce se náhle stane vůdce, který sdělí okolí, že je třeba – jako v případě Mladiče – vést národ k lepším zítřkům a nebýt utlačován. Pak stačí nějaká záminka, ať už skutečná či vymyšlená, a oheň je na střeše. Vraždění těch, co nejsou „salonfahig“, je označeno jako „očista“ a tím se jedinci jaksi vyviní z pocitu odpovědnosti za hromady mrtvol.

V našich dějinách pamatujeme podobnou osobu, Karla Hermanna Franka. Původně knihkupec z Karlových Varů, který – nebýt nacionalistického třeštění – by nejspíše skončil jako vážený občan města, u něhož by si kupovali knihy jeho spoluobčané. On však využil příležitosti a stal se tím, čím si ho náš národ pamatuje. Jako odpornou zrůdu, zarytého nacistu, posílající na smrt české vlastence, jako původce vyhlazení Lidic, Ležáků atd.

Připomenu ještě osobu Adolfa Eichmanna, který řídil logistiku transportů Židů do koncentračních táborů. Před soudem v Jeruzalémě, kam byl dopraven Mossadem z Argentiny pro brilantně provedeném únosu, vypadal jako ten výše zmíněný strejda. Hannah Arendtová byla šokována jeho obyčejným vzhledem, což označila jako „banalitu zla“.

Všichni tři měli právo – a to na rozdíl svých obětí – se hájit před soudem. Všichni svorně tvrdili, že oni za nic nemohou, že ani jeden z nich nikoho osobně nezabil. Což byla nejspíše pravda, ale naštěstí i světská spravedlnost ví, že vinen je nejen vykonavatel, ale zejména ten, kdo mu dal do ruky zbraň.

Eichmann i Frank byli popraveni po řádném soudu, kdy jim byly předloženy nezvratné důkazy a měli možnost se k nim vyjádřit.

Ratko Mladič na tom byl stejně, ale s výhodou, že Mezinárodní soudní dvůr nemůže uložit trest smrti, který by byl se znalostí činnosti tohoto jedince logickým vyústěním. Dožil svůj život sice v omezeném prostoru, ale s možností lékařské péče, nebyl vystaven žádnému fysickému teroru, měl dostatek jídla i možnost komunikace s příbuznými.

Nezbývá, než doufat, že vedle té nedokonalé světské existuje i vyšší spravedlnost, která přesně zhodnotí jeho působení, které dělal z vlastní vůle. Tam nebude prostor pro okecávání a mlžení.

To vše přesto, že pro některé Srby bude národním hrdinou a bude mít státní pohřeb. Nic z toho z něj nesejme, že to byl vrah a lidská zrůda.