Trojice premiérů se vrátila z mise do Kyjeva, to je základní fakt. Víme už víc o okolnostech. O úmyslu odjet do Kyjeva se záměrem podpořit odpor Ukrajinců proti ruské agresi zřejmě věděli všichni premiéři sedmadvacítky. 

Titul komika dne získává slovenský premiér Eduard Heger. Nejdřív oznámil, že do Kyjeva nejel, protože mu to rozmluvily bezpečnostní orgány. Později se nechal slyšet, že by byl jel, kdyby věděl, že to dobře dopadne.

Dopad na naši scénu: Premiér se zachoval nestandardně, statečně, bez ohledu na to či ono. Však si za to vysloužil pokárání ze strany progresivistů, první se ozvala Magda Vašáryová (zde) a v důmyslnější formě se do mise opřel miliardářem Bakalou podporovaný Respekt (zde). Jádra věci se ale mise netýká. Pozornost světa vyděšeného tak nečekaným výstřelkem, jakým je válka v Evropě, se soustřeďuje na jednání Ukrajiny a Ruska.

Ukrajina reprezentovaná prezidentem Zelenským upustila od projektu vstupu do NATO. Ten nebyl reálný nikdy, ani v roce 2008, kdy americký prezident George W. Bush ho Ukrajině nabídl v iluzi, že pax americana potrvá na věčné časy a nikdy jinak. Reálná možnost ale nebyla od té doby na pořadu dne nikdy. Teď ale je na stole jiná chiméra: neutralita Ukrajiny.

Proč chiméra? Neutralita musí být něčím garantována, neutralita státu musí být garantována věrohodnými státy. Putinovo Rusko věrohodné není. Statut Ukrajiny měla stanovit dohoda uzavřená v prosinci 1994 v Budapešti. Ukrajina se tehdy vzdala zděděného nukleárního arzenálu a spolehla se na garance Ruska, USA a Británie a právně slabší podpory Francie a Číny. Výsledek sledujeme dnes, kdy ruská agrese završila svůj třetí týden. Neexistuje žádná garance, která by reálně neutrální statut zaručila. Neutrální je od odchodu sovětských vojáků Rakousko, ale jen proto, že SSSR a jeho nástupce Ruská federace nezpochybňují jeho právo na existenci.

Jednání o příměří a neutralitě mezi Ukrajinou a Ruskem nemohou k ničemu vést, protože jakékoli myslitelné řešení znamená prohru jedné nebo druhé strany. Rusko porazit nelze (zatím se to nikomu nepovedlo), Ukrajina je připravena k válce zaměřená na vyčerpání protivníka na neomezenou dobu (odpor ukrajinských vlastenců nepodporovaných ze zahraničí zlomil Sovětský svaz po třinácti letech, v roce 1958). Možné řešení je v internacionalizaci konfliktu, ideálně na půdě OSN - reálně s přispěním Číny. Je to jediný aktér, který na krizi profituje a má šanci - a zásadní zájem – ji ukončit. S osudnými důsledky pro Rusko, které skončí jako její ekonomický vazal.