Vždyť přece jsme všichni společně prožívali nejtěžší zimu za posledních pětatřicet let. Z odklízení sněhu si mnozí z nás udělali doplňkový sport. A všichni jsme si říkali, copak asi nastane, až všechny ty sněhové spousty roztají? Nestane se nic vážného, ujišťovali nás po celou zimu odborníci. Je to vcelku normální zima, třebaže trochu delší. Sněžilo jako obvykle, no, možná o něco víc. Takže i to tání se odbude bez problémů. A pak se něco stane a všechno je jinak, nastává krize, voda stoupá a lidé jsou živlem donuceni opustit domovy. Až voda opadne, jistě se vynoří mnoho pobitevních generálů. Odborníci asi dostanou co proto. Bavíme se na jejich účet už teď, ale až nám otrne a zatopené silnice oschnou, budou možná padat i tvrdá slova. Bude ale třeba i jiného druhu uvažování: co dál? Zdá se, že pojem "desetiletá voda" a "staletá voda" ztrácí smysl, když republiku sužuje třetí povodňová vlna v několikaletých odstupech. Nemění se klima? Co když se to, co i letos pořád ještě považujeme za rozmar a výstřelek přírody, stane normou? Ne každou vesnici a městečko je možné opevnit tak, jako Pražané ohrazují nábřeží svého města. Neodvažuji se prognózovat. Mám jen temná tušení, jako je asi měli odborníci i letos v zimě, kdy konejšili veřejnost optimistickými prognózami.