Mezi čtenáři Neviditelného psa se nedá čekat vlna zděšení, neřku-li zoufalství a pod koněm na Václavském náměstí se nesejde masa občanů,kteří tam budou lomit rukama volajíce: Balaši, neopouštěj nás, co si bez tebe počneme! Skutečnost je taková, že většina z nich ani netuší, že nějaký ministr Balaš je. Připomeňme si tedy, že Vladimír Balaš nastoupil na ministerstvo školství místo Petra Gazdíka, který se musel odporoučet kvůli kauze Dozimetr. Důvody odchodu Vladimíra Balaše známé nejsou. Podařilo se stanovit platové ohodnocení učitelů ve výši 130 procent průměrné mzdy. Je to úspěch nebo prohra? Pedagogičtí pracovníci na tuto metu nedosáhnou, pak by to byla prohra. Úspora navýšení (což je metoda „ozdravování financí‟ v této době: nedělají se úspory, ale „zmenšuje se navyšování‟) by se mohla kvitovat pozitivně. Toto dilema nerozřešíme, ministr Balaš zdá se, nikoho nezajímá, nahradí ho Mikuláš Bek. Taktéž osoba bez známé tváře, dosavadní ministr pro evropské záležitosti, což je naopak ministerstvo bez pochopitelného určení - za situace, kdy máme ministerstvo zahraničních věcí.

Padla tedy první hlava. Učinilo se to jaksi nenápadně, odchod je odůvodněn zdravotními potížemi. S ohledem na bledé výkony Fialovy vlády by se daly čekat dramatičtější výměny, dovedli bychom pochopit pád ministra vnitra Rakušana a hlavně ministra financí Stanjury. Celá stavba je ale tak chatrná, že na vyskakování v ní není prostor a dramatické činy by mohly mít fatální následky. Tak tedy nenápadná výměna dvou neznámých nezajímavých lidí na ministerských postech v přítmí, mimo ostrá světla reflektorů.