Pošetilé byly předpovědi, že prezident Miloš Zeman oznámí na slavnostním večeru ve Vladislavském sále 28. října svoji abdikaci. Ceremoniál se odbyl důstojně, svůj dlouhý projev přednesl prezident jako vždy spatra, tentokrát v sedě, nicméně řády předával ve stoje.
Výběr 42 dekorovaných živoucích i in memoriam s malými výjimkami nebudil nevoli. Osobně mě potěšilo ocenění fotografa Jana Saudka, za komunistů zavrženého, oficiálními uměleckými kruhy po převratu opomíjeného, zato celosvětově uznávaného.
Projev prezidenta byl klidný a věcný, pokud měl v sobě nějaké hroty, pak namířené proti závisti a v tom bylo možno s ním souhlasit. Osobní polívčičku si ohřál prezident jen jednou, když v projevu – aniž ho přímo jmenoval – napálil Karla Steigerwalda, který má v Reflexu svoji rubriku s hnojometem trvale namířeným na Hrad. Toho napálil z téhož důvodu už několikrát, takže opakování řečnických figur se u něho stává tradicí.
Bylo to takové ticho před bouří, která se dá čekat kolem kulminujících připomínek událostí před třiceti lety.
Ty se přelijí do Vánoc a po Novém roce život poplyne zvolna dál...