Když řádily povodně a pak je vystřídalo sucho, říkalo se, že sucho je druhou stranou mince povodní. Teď se mluví o udržitelnosti starobních důchodů, ale spíš opatrně se naznačuje, že platí cosi podobného. Že problém důchodů je druhou stranou mince problému nízkého počtu rozených dětí.

Na serveru Lidovky.cz to připomněl kolega Petr Kamberský v textu Ploďte děti, naplníte důchodcům kapsy. Rodiče mají být továrna na poplatníky, místo toho je čeká mnohonásobný trest. V čem je zakopaný pes?

Zkuste tuto hádanku. Pro uchování prosté reprodukce obyvatel je nutné, aby průměrná plodnost činila nejméně 2,1 dítěte na jednu ženu (v ČR činí 1,7). Nejvyspělejší země světa tvoří Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). A z 38 jejích členů pouze jeden překonává kritickou hodnotu 2,1 narozeného dítěte na jednu ženu. Který to je?

Pokud myslíte, že Mexiko nebo Turecko, jste těsně vedle. V obou zemích se rodí dost dětí, ale průměrnou mírou plodnosti 2,0 jsou fous pod limitem. Správná odpověď je Izrael.

Izrael dosahuje úhrnné plodnosti 3,0 dítěte na jednu ženu (2022, podle Dětského fondu OSN). Proč se tak vymyká? Určitě to není tím, že by to číslo tak nafukovali tamní Arabové či ultraortodoxní Židé. Ti sice navyšují průměr, ale už ne tolik jako kdysi. Izraelská výjimka je nesena hlavním proudem sekulárních Židů, někdo by řekl „běžnými Zápaďany“. Tak co tu výjimku motivuje?

Tu otázku zkusila rozklíčovat Danielle Kubesová v kanadském listu National Post. Nepouští se do odborných detailů, prý ani demografové nemají zcela jasno, sama k věci přistupuje spíše „po kuchyňsku“. To vůbec není myšleno pejorativně. Píše prostě tak, aby to pochopil běžný kanadský čtenář, přeneseně tedy i český.

Příčinu nespatřuje ani v ideologii, ani ve státní politice, ale především v kulturní atmosféře. V tom, že rodina je v židovském státě těžištěm života. Že manželství a děti Izraelci považují za vysokou civilizační hodnotu. Je-li tam žena ve věku nad 26 let single, společensky se to pokládá za smůlu.

Podobným způsobem k tématu přistupují i v článku citovaní experti a profesionálové. Třeba Sigal Gooldinová, socioložka z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na otázku odpovídá „po kuchyňsku“, ale jasně a srozumitelně: „Od každého se tu očekává, že bude mít děti. Když se vás zeptají, kolik jich máte, a řeknete, že jedno, tak zareagují: proč jen jedno? Když řeknete, že dvě, následuje replika: proč jen dvě?“

Je tato zkušenost přenosná? Úplně asi ne. Promítají se do ní vlivy jako fakt, že v židovském národě dodnes nejsou srovnané demografické ztráty způsobené holokaustem. I proto za 75 let existence Státu Izrael jeho populace narostla z jednoho na deset milionů. Ale fakt, že plození dětí je plus pro stát, průběžný důchodový systém i pro společnost, snad pochopit lze.

Po dobu Astonovy dovolené přebíráme úvodníky z Lidových Novin se souhlasem redakce.